Život TUCTOVKY

Období kdy jsem chtěla něco vyhrát trvalo docela dlouho. Nejprve jsem toužila po zlaté medaili, později už by mi stačila alespoň výhra v člověče nezlob se. Když mi bylo dvanáct, účastnila jsem se školního kola orientačního běhu nazvaného Běh o partyzánský samopal. Běžela a orientovala jsem se s maximálním nasazením, abych zmíněnou zbraň získala. Vyhrála jsem a…...dostala pytlík bonparů. Samopal asi ukradl někdo z béčka, nebo ho stopil správce skladu civilní obrany, jinak jsem si nedokázala tuhle podpásovku vysvětlit. Od té doby jsem ve svém životě nezaznamenala žádný úspěch hodný zaznamenání. Žila jsem standardní život a marně pilovala alespoň to člověče. Dětinský a pubertální pocit, že má existence změní svět vymizel a s ním i touha po medaili. Nyní jsem ve věku ve kterém bych v letech před Kristem byla na hranici života a smrti. Sice bych neměla ani jeden zub, ale možná bych byla významnou nositelkou moudrosti, nebo bych své letité zkušenosti zúročila ve funkci kmenové čarodějnic