Nemožná
V intenzivní interakci s mojí mou dcerou, se kterou jsem doma již čtyři dny, protože máme společnou nemoc, jsem si uvědomila nejen jak moc jsem nemocná, ale hlavně jak moc jsem nemožná. Aktuálně jsem nemožná, protože neumím háčkovat a všechny matky jejích kamarádek háčkování bravurně ovládají a učí to své dcery. Dále jsem nemožná, protože když se ohnu, tak hekám, když jím, tak mlaskám, když piju, tak polykám, a když dýchám, tak se ve vymrzlém autě mlží okna. Jo a nemožná jsem, i když se na ni dívám, vlastně k mojí nemožnosti stačí, když třeba jenom pohlédnu jejím směrem. Taky jsem nemožná, protože mám vysoké čelo a ona to má po mě. Jsem nemožná, protože se jí to nepodařilo správně vystřihnout nebo protože jí zaschnul sliz. Jsem nemožná, neboť si myslím, že nejsem služka. Jsem hodně nemožná, když jsem jí zabavila mobil a schovala nadílku od Mikuláše a myslím si, že tím něčeho docílím. Jsem nemožná, když jí něco vyčítám, ale ještě víc se znemožním, když ji chválím…..a vůbec, jsem