Život TUCTOVKY

V dálce se rýsuje kostel s raně gotickou dispozicí a vitrážemi ve stejném stylu. Blížím se k němu v bílé limuzíně, vystupuji a doléhají ke mně zvuky smyčců České filharmonie, hrají Oll you need is love. Potkávám známé tváře. Vlastně je to dav všech, které jsem kdy potkala třeba jen v autobuse cestou do školy. Zdá se, že jsou tu kvůli mně a nic jiného je nezajímá. Všechno se utápí v takovém zvláštním oparu, jakoby závoji. No jasně, mám přes obličej závoj, lehký vánek si s ním pohrává a slunce do něho vetkává své paprsky jako stenografické záznamy o dnešní ustupující oblačnosti. Můj zrak klesne dolů na cestu vysypanou okvětními plátky růží. Ty jo, mám na sobě bílé šaty, jsou jenom moje a jsou krátké, to aby vynikly mé laní nohy ve vysokých podpatcích …..nebo raději ne, raději aby vynikly mé bílé vysoké šněrovací glady steel 20 dírek. Pokleká k nim nějaký muž, rozšněruje mi je, zuje a líže mi nohy. To je hnus. "Ty pse jeden blbej", praštím ho po hlavě! Je mi 16 let, právě jsem s

Když byly děti ještě malé, vyrazili jsme na hory, že je naučíme lyžovat. Já, protože lyžovat neumím, shlédla jsem několik instruktážních videí o výuce tohoto sportu a přečetla několik odborných i neodborných článků. Vše na internetu. Podcenila jsem však teoretickou přípravu na to, kterak správně půjčit dětské lyže a zachovat si vnitřní vyrovnanost. Tak jsme měřili, obouvali, nazouvali, přikládali, utahovali, mačkali, řezali a pilovali, řešili nedostatečně holčičí a nedostatečně klučičí design. V zatuchlé kůče pod svahem, kde se s námi tísnilo dalších 10 zoufalců a každému smrděli ponožky jinak. Má cesta k nirváně vzala za své. Uf a teď na svah. Po chvilce aplikací metod z internetu jsme se dorazili a zaplatili dětem lektora. Ony se na něho mračily a odmítaly vstoupit na dětský pás, pak se mračily a odmítaly dát lyže špičkami k sobě, pak se zase mračily a schválně narážely do plastových cedulí se zvířátky, které měly objet pluhem. Celé to mračení trvalo asi 12 minut. Pak si děti s