KOMPROMIS ?

V dálce se rýsuje kostel s raně gotickou dispozicí a vitrážemi ve stejném stylu. Blížím se k němu v bílé limuzíně, vystupuji a doléhají ke mně zvuky smyčců České filharmonie, hrají Oll you need is love. Potkávám známé tváře. Vlastně je to dav všech, které jsem kdy potkala třeba jen v autobuse cestou do školy. Zdá se, že jsou tu kvůli mně a nic jiného je nezajímá. Všechno se utápí v takovém zvláštním oparu, jakoby závoji. No jasně, mám přes obličej závoj, lehký vánek si s ním pohrává a slunce do něho vetkává své paprsky jako stenografické záznamy o dnešní ustupující oblačnosti. Můj zrak klesne dolů na cestu vysypanou okvětními plátky růží. Ty jo, mám na sobě bílé šaty, jsou jenom moje a jsou krátké, to aby vynikly mé laní nohy ve vysokých podpatcích …..nebo raději ne, raději aby vynikly mé bílé vysoké šněrovací glady steel 20 dírek. Pokleká k nim nějaký muž, rozšněruje mi je, zuje a líže mi nohy. To je hnus. "Ty pse jeden blbej", praštím ho po hlavě! Je mi 16 let, právě jsem se probudila z romantického snu a náš pes se roztahuje v mé posteli a chce mě z ní dostat ven. Ví co zabírá.

Zrovna včera jsme s kamarádkami z vesnice sepsaly smlouvu o tom, že se nikdy, ale vůbec nikdy v životě nevdáme.

Svatba je přeci jasný počátek určitého druhu zotročení. Naše matky chodí do práce, stále něco klohní v kuchyni a pak pečují o slepice, králíky a své tchýně v dvougeneračních domácnostech. Proč tedy tenhle sen? Ještěže mě ten pes probudil. Taková hrůza.

Z této příhody jasně vyplývá, že přestože jsme s přítelkyněmi jednoznačně a logicky řekly vdavkám ne, nejspíš jsme o nich každá tajně snila. Pozor! Nesnily jsme o manželství, ale o svatebním dni. Právě touto událostí přece vrcholí všechny pohádky. Touto událostí, však také všechny pohádky končí.

Střih - o 16 let později:

Jsem zavřená v umakartové koupelně garsonky, kterou sdílím již rok s tím pravým mužem. On si ve vedlejší místnosti jen v trenýrkách drnká na kytaru hledíc z okna do vnitrobloku bohnického sídliště. Já v temném a stísněném prostoru příslušenství usedavě nebo spíš hystericky pláču nebo spíš hýkám.

Ono nestačí, že můj budoucí manžel je introvert a nesnáší davy, nejenom, že je fanatickým ateistou a nesnáší kostely, nejenom, že jsem nesehnala bílé glady a Česká filharmonie je na zájezdu v Japonsku, ale ke všemu ty krátké šaty, co měly být jenom moje (tak mi je za půl roku spíchla kamarádka), tak v těch vypadám jako bečka zvětralého piva. A svatba je za 5 dní !! A za pět dní hlásí 40°C ve stínu, po vánku ani památky. Kdy se probudím? Tohle však nebyl sen, to byla realita.

Naštěstí jsme se s tím mužem z vedlejší místnosti měli fakt rádi a tak jsme nakonec ustoupili ze svých pubertálních představ a překonali fobie. Nakonec to nebyla moje svatba, ale náš svatební den, kdy nám nevyšel kostel ani limuzína, navíc šaty z půjčovny ďééés. Ale naštěstí tam byli úplně všichni i ti, které jsem potkávala v autobuse cestou do školy, byl tam i můj bratr s vlečkou a traktorem Zetor 25 a byla tam i jedna punková kapela a na ty nohy taky došlo. Byl to kompromis, ale stálo to za to.

Z toho jednoznačně plyne, že láska hory nepřenáší, ale vede nás ke kompromisům a ty pak vytváří ten společný život, který působí dojmem přenesených hor.

Poradila bych vám: Nebojte se kompromisů! Ale zajímalo by mě, jak to máte s kompromisy ve vztahu vy.....?