Věnec

 

Mám za to, že každý z nás se rodí se symbolickým vavřínovým věncem. Pečuje o něj, aby neuvadl - aby si sebevědomí řeckých bohů zachoval co nejdéle. Přesto mezi lesklými listy, dříve či později, začnou rašit pichlavé jehličky osobních proher a zklamání. Až se postupně božské vavříny promění v trapný smrk. Tak, v sobě nosíme tenhle jehličnatý kruh pochybností, co občas bodá jak trnová koruna. Naštěstí postupně opadává. Nakonec si svůj životní věnec ozdobíme černou stužkou s bílým nápisem a budeme vzpomínat...…jen na to hezké samozřejmě, jak už to bývá.

To ale není všem věncům v našem životě konec. 

Je totiž nutné vytvořit každý rok před Vánoci věnec adventní. Čímž by se symbolicky měly odstartovat přípravy na ty klidné a radostné svátky roku (jak si to píšeme ve Vánočních přáních). V reálu se však první adventní nedělí strhává ukrutná vlna snahy, aby bylo všechno klidné a radostné až vzniká stres a nasranost.

S tím souvisí má fascinace symbolikou tradic. Ctím to, že věnec nemůže mít v žádném případě hranatý tvar, musí být kulatý (jako symbol nekonečna). Nelze ho obalovat v lecčems, musí to být živé zelené větve (jako symbol života). Svíčky kladené výhradně do tvaru kříže (jako symbol křesťanství). Nutná přítomnost ořechu či křížaly (jako symbolů hojnosti). Pokud to tak není, kouzlo Vánoc se zákonitě naruší a přestává být kouzlem, takže vzniká stres a nasranost. Jistě mi budete oponovat a předhazovat přede mě různé typy sice krásných, ale na mě moc hranatých, bezchvojných či bezkřížalových věnců. Chápu, že krédem každé hospodyňky je udělat si vlastní věnec, nafotit ho a sdílet na sítích jako ten nejkrásnější a hlavně nejoriginálnější.

Ano, i já se letos chystala, stejně jako každý rok, vytvořit nějakou bombu, avšak alespoň
s elementární přítomností tradičních věncových symbolů. Jak se na správnou tuctovku patří. Ne že bych se na to nějak cíleně připravovala, třeba kreslením návrhů, či nákupem ingrediencí. Jen jsem na to báječné dílo myslela při tvorbě adventních věnců pro jiné lidi.

A jak, to tak před Vánoci a vůbec v mém životě bývá, zabývala jsem se mimo to ještě bambilionem dalších věcí, které s věncem neměli co do činění. Bylo jich opravdu hodně, proto se stalo, že jsem přestala počítat dny do první adventní neděle a své duchovní myšlenky týkající se podstaty kruhu a věnce jsem úplně pohřbila v tom množství primitivních záležitostí běžného života.

Nastalo jedno nedělní ráno. Až po obdržení několika whatsappových zpráv s vánoční tematikou mi došlo, že dnes nadešla ta neděle s první svíčkou. Óóó tradice musí být zachována! A tak jsem se vrhla pod postel, abych odtamtud vyhrabala korpusy loňských
a předloňských adventních věnců. Měly být z různých materiálů jako je sláma, proutí, kov, dřevo. Hrabu, hrabu, ale marně. Vrhnu se tedy do skříně na chodbě, konkrétně do sektoru Vánoce, pro jistotu i Velikonoce a pro jistotu nakonec i do sektoru Děti-poslat dál. Hrabu, hrabu, ale opět nic. Adrenalin v krvi začíná stoupat. Vrhnu se tedy ještě do úložného prostoru pod gauč, kdobytotamdával…ale pro jistotu hrabu, hrabu. Bohužel všude jen textil, po slámě, proutí či kovu ani památky. Tmí se mi před očima z toho, že tradice nebude dodržena, svíčky nebudou zapáleny, protože jsem žádné nekoupila, a tak se to celé zkazí. Že by balkon? Ne to ne. Pro jistotu hrabu, hrabu i tam. No vždyť jsem to říkala, nic. Postupně mi dochází, že všechny staré omšelé korpusy na adventní věnce jsem v létě vyházela, protože mi v danou chvíli přišlo, že jsou k ničemu, a to opravdu v danou chvíli byly. Teď jsem díky tomu v danou chvíli za pět minut dvanáct totálně na dně.

Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a klást si otázky. Otevírají se přede mnou nějaké možnosti? Ano!

Mohla jsem na stole opsat kruh a do něho umístit čtyři čelovky (dvě byly bez baterek).

Mohla jsem podle hrnce vystřihnout kruh z papíru a věnec namalovat (nenašla jsem nůžky).

Mohla jsem se na celou tradici vykašlat…

…ale právě to jsem neudělala, ba právě naopak, tklivě jsem na ní lpěla. A tak mi zbývala už jen jediná možnost, a to rozplakat se nad svojí neschopností. Tak jsem ji využila
a rozplakala se. V danou chvíli to sice nic nevyřešilo, ale vyplavila jsem stres a značně se mi ulevilo.

Navíc tato má ujetá reakce spustila nečekanou akci. Manžel vytáhl jeden z našich hranatých talířů, našel svíčky z narozeninových dortů v podobě číslic 1,1,3,6 a postavil je na něj do tvaru kdovíčeho. Syn přidal hliníkové uzávěry od plechovek spojených do řetězu a dcera to zachránila obložením celé instalace sušenými bobkovými listy.

Tím se tato příhoda o nejkrásnějším adventním věnci uzavírá do kruhu (alespoň něco), protože bobkový list na konci je zároveň listem vavřínu na začátku.

Co vyplývá z tohoto textu?

Jsou to čtyři blbé rady. Jejich počet je tedy stejný jako počet svíček na a.v. Každá svíčka na a.v. je symbolem něčeho krásného. Mé čtyři rady z těchto symbolů vychází, přestože nic extra krásného nehlásají, jak vidno na následujících řádcích:

Naděje – Když nemůžete vyhrabat něco konkrétního, vždycky je tu naděje, že vyhrabete něco jiného

Mír – Pokud je nutné rozplakat se, nebojujte s tím a udělejte to.

Láska – Milujte tradice, ale nenechte se od nich šikanovat.

Radost – Vykašlete se na bambilion povinností a mějte z toho radost!

Klidné a radostné přeje Tuctovka