Zima

Když byly děti ještě malé, vyrazili jsme na hory, že je naučíme lyžovat. Já, protože lyžovat neumím, shlédla jsem několik instruktážních videí o výuce tohoto sportu a přečetla několik odborných i neodborných článků. Vše na internetu.

Podcenila jsem však teoretickou přípravu na to, kterak správně půjčit dětské lyže a zachovat si vnitřní vyrovnanost. Tak jsme měřili, obouvali, nazouvali, přikládali, utahovali, mačkali, řezali a pilovali, řešili nedostatečně holčičí a nedostatečně klučičí design. V zatuchlé kůče pod svahem, kde se s námi tísnilo dalších 10 zoufalců a každému smrděli ponožky jinak. Má cesta k nirváně vzala za své. Uf a teď na svah.

Po chvilce aplikací metod z internetu jsme se dorazili a zaplatili dětem lektora. Ony se na něho mračily a odmítaly vstoupit na dětský pás, pak se mračily a odmítaly dát lyže špičkami k sobě, pak se zase mračily a schválně narážely do plastových cedulí se zvířátky, které měly objet pluhem. Celé to mračení trvalo asi 12 minut. Pak si děti svévolně servaly lyže a odběhly se vesele válet ve sněhu. Můj manžel si vesele zaplatil půldenní permanentku a radostně svištěl z toho děsivého kopce asi 50x. Jen já jsem tam stála a jako jediná se stále mračila. Kolem mě projíždělo na lyžích jedno batole za druhým (asi tu mají jesle lyžařský kurz). A v tu chvíli to přišlo, rozhodla jsem se, že budu děti motivovat příkladem a budu se učit lyžovat společně s nimi.

Když jsem to večer na chatě sdělila svému manželovi, dlouze se na mě podíval a …..načal novou lahev slivovice.

V noci se mi v hlavě přehrávala celá moje SKI HISTORY.

Zatáčky

To bylo sedmé třídě. Trapný závod ve slalomu na závěr kurzu. Při objíždění tyček jsem vždy dojela až k nedalekému lesu a odtud se po důkladně vyvedené otočce zase vracela zpět kolem další tyčky a vytvořila oblouček až u lesíka na druhé straně sjezdovky. Můj čas byl jednoznačně nejhorší, ale co se týče najetých kilometrů, jednoznačně jsem vedla.

Vlek

Ještě teď mi přechází mráz po zádech, když si vzpomenu na dřevěnou budku pod svahem ke které vedla dlouhá fronta a kupovali se tam papírové lístky na vlek. Ten lístek jste si koupili u okýnka a pak ho dali vlekaři a on vám za něj strčil pomu mezi nohy. Stála jsem v té frontě, v rukavicích žmoulala papírovou dvacku, která mi několikrát někam odlétla. Hoňte dvacku s lyžema na nohách….Čím blíže jsem byla u okénka, tím ledovatější a strmější byl terén. A tak se stalo, že když jsem přišla na řadu řekla jsem sice:“Jednou nahoru“, ale paní v okénku mohla slyšet pouze „ Jed….“, protože pak jsem plynule jela dál a „...nou nahoru“ jsem řekla až do bederní části těla pána, který stál asi tři metry přede mnou a do kterého jsem se chtě nechtě zakousla. Pomohli jsme si navzájem na nohy a já začala couvat zpět k okénku, ale tam už stál někdo jiný a platil mojí dvackou, která k němu před chvílí přiletěla. Zaplatil s ní a plynule se rozjel, zastavil se až o mě. Couvali jsme tedy teď dva. A tak to šlo dál a nakonec couvala celá fronta až do Špindlu na náměstí. Na tu pomu jsem se kupodivu dostala ještě ten den. Sedla jsem si na ni jako do křesílka, tak jsem ji strhla k zemi, ona mě praštila do hlavy, tím jsem pozastavila provoz vleku na několik minut a byla deportována horskou službou na pozorování do daleké nemocnice.

Mráz

Kurz na střední škole. Byl tam Mráz, Jan Mráz pocházel z Jižní Moravy a velmi jsme se sblížili při běžkařském výletě, kdy všichni už byli na chatě a my v šeru a začínající sněhové vánici sjížděli nějaký krpál kde nebyla stopa, ale sněhu po kolena. Sedli jsme si zadky na ty tenké, špatně namazané běžky a odráželi se každý jednou hůlkou. Mráz ty svoje někde ztratil, nebo vzteky zahodil, půjčila jsem mu jednu svoji. Tímto veslařským stylem jsme se probrodili do cíle a cestou strhli minimálně dvě laviny, protože po našem návratu byl v dané lokalitě vyhlášen zákaz vycházení do odvolání 1. stupně lavinového nebezpečí.

A pak nastalo ráno, to ráno, kdy po 25 letech budu mít na nohách lyže.

Projížděli jsme lyžařským střediskem a hledali nejkratší frontu a nejméně obsazené parkoviště. Nic takového jsme nenašli. Vykazovala jsem jasné znaky akutního stresu.

Až když jsem si nalámala všechny nártové kůstky a tím se dostala do lyžáků po své švagrové, získala jsem na chvíli pocit, že teď už zvládnu všechno (jenom ne sundávání té španělské boty). Jako nějaké hodně divné zvíře, které dlouhá léta žije ve vodě a náhlou evolucí je vyvrženo na souš a donuceno chodit po zadních ploutvích, jsem se doplácala k v dřevěné budce u vleku. A je to tady. Vzhlédla jsem, zda neuvidím ve vzduchu letět papírovou dvacku. Místo toho mi manžel strčil do ruky plastovou kartičku, a že mi koupil půldenní. Nechápavě jsem se na něj zadívala, on se na mě také nechápavě zadíval a pak mi řekl:…... „Maruško, máš obráceně helmu.“

Následně jsem dva dny jezdila s dětmi na páse a kroužila kolem plastových cedulí se zvířátky, aniž bych se sebevíc přiblížila k nedalekému lesu. Nakonec jsem jela i na opravdovém vleku a skutečném svahu.

Dodržovala jsem několik osobních zásad:

- Navázat s vlekařem dostatečně zděšený oční kontakt (pochopil a prozíravě zpomalil tempo vleku jenom pro mě)

- Udržovat nejenom s obsluhou vleku, ale i řidičem rolby trvale dobré vztahy.

- Donutit manžela aby byl vždy přede mnou a mohla jsem se zakusovat do jeho beder. (manželé si snadněji zvykají na výstřelky svých žen, než cizí muži)

- Když mi začalo být jasné, že to nesjedu, pomohla mi modlitba k Bridget Johnsové II.díl.

A tak se stalo, že si děti užily sněhu a já se naučila lyžovat.

Z toho jasně vyplývá že:

- děti vás mohou k něčemu motivovat, přestože máte pocit, že motivujete vy je.

- sice to nemáte zapotřebí, ale můžete ještě překonat sami sebe v jakémkoliv věku.

-dobré vztahy jsou nadevše. 

- lidé jsou schopni opravdu velkých věcí aby si sjeli kopeček.