NEVIDITELNÁ

 

 

Byl sychravý den, přesto jsem seděla zcela sama na zahrádce jedné hospody s vidinou toho, že si dám něco na zahřátí. Za chvíli měla dorazit kamarádka. Ze dveří hospody vylezl číšník, podíval se mým směrem a houkl na někoho uvnitř: „Dobrý, tady nikdo není!“ pak zmizel za ozvěnou svého hlasu. Vytáhla jsem zrcátko a zkontrolovala, jestli ze mě po perném dni nezbylo jen astrální tělo. Zírala na mě unavená pani, co si má vyrazit s kamarádkou, vůbec se na to necítí, doma stála 45 minut před skříní a stejně si vzala černé tričko a rifle.

Naštěstí se včas přihnala ona kamarádka, byla krásná, navíc měla na sobě něco třpytivého, tak na mě hned vyhrkla: „Kam vyrazíme?“ Schovala jsem zrcátko do kabelky a můj pohled naznačoval: co kdybychom si daly grog a pořádně si popovídaly? Pak jsem špitla: „Do Vagonu?“ Ona naoko souhlasila, ale pak dodala: „Nemáme na víc??“

Já jsem rozhodně na víc neměla, ale nechtěla jsem zkalit její nadšení, byla tak naladěná na velkou párty a hlavně byla o 10 let (slovy: deset) mladší než já. Vážila jsem si toho, že se se mnou nějaký takový mimozemšťan přátelí, proto jsem se zeptala na její tipy.

Najednou jsme se hrnuli do nablýskané pasáže na Národní třídě. To, že je v ní nějaký klub se dalo poznat podle toho, že tam hlídkovali dva páni nabušení tak, že nemohli hýbat krkem, proto se za zvukem otáčeli celým tělem, měli tak nabušené i mezižeberní svalstvo, že nemohli připažit, proto jim ruce divně trčeli do prostoru, jako by byly předurčené k nošení tašek jejich dominantním matkám. Bylo mi jasné, že do tohohle klubu mě nepustí, určitě tam platí nějaký age code. Nicméně jsme se zařadily do fronty za teenagera v tvídovém kabátku a jeho holky. Všichni byli důkladně prohledáni, odevzdali lahve s pitím, balíčky s drogami i střelné zbraně. Všichni byli vpuštěni. Políval mě pot. Sekurity pán na mě začal mluvit v cizím jazyce. Když jsem mu v cizím jazyce odpověděla, přešel plynule do češtiny a já zjistila, že oslovil někoho za mnou. S pitím, drogami a střelnou zbraní v kabelce jsem tedy přešla do fronty na náramky. Všichni dostali náramek místo vstupenky. Když jsem přišla na řadu já, stroj, který je vytvářel přestal fungovat. 15 minut jsem tam stála
a pozorovala marné snažení obsluhy uvést ho zpět do chodu. Pak jsem se zhnuseným povzdechem odešla do nitra diskotéky bez náramku. Nikdo to nekomentoval, nikdo se nepohoršoval, nikdo mě nezatkl, protože si mě nikdo nevšiml.

Uvnitř se to hemžilo mými dětmi a jejich spolužáky tak jak budou vypadat za 7 let. Všichni byli v teplákách, vyjma paní uklízečky, která tu cupitala s kýblem a mopem v lesklých legínách a halence od Armaniho. Zahájila jsem tichou modlitbu za to, aby mé děti strávily svoji pubertu v kvalitních rockových klubech, v literárních kavárnách a v lese se skautským oddílem, nikoliv v teplákové soupravě na diskotéce v centru Prahy.

Bylo nutné dát si drink. Když jsem při snaze o objednávku vystála u baru bezvýsledně časový ďolík hluboký cca 10 minut, ujala se toho kamarádka. Dlouho jsme pak strávily debatou nad tím, jestli long island je to pití na nožičce, nebo jestli to pití na nožičce je spíš cosmopolitan. Dlouho jsme přicházely do styku jen s půllitry, dětskými lahvičkami a co se týče drinku…maximálně caprisan.

Pak bylo nutné jít tančit. Hity, které hrál DJ umístěný se svým pultem vysoko nad našimi hlavami jsem znala z jedné strašné rádiové stanice, kterou preferují mé desetileté děti. Dokonce jsem byla schopna zpívat slova s ostatními, tak jak mě to naučila moje dcera. Vlastně mohla jsem cokoliv, myslím, že i kdybych tančila nahá nikoho by to nepohoršilo, protože by moje tělo absolutně nikoho nezajímalo, a tudíž by ho ani nikdo neviděl. Tak jsem si dopnula knoflíček u krku a tančila jako Mr. Bean, aniž by i to někdo ocenil. Kamarádka si užívala pozornosti několika chlapců. Vysloužila si pár sáhnutí na zadek a jeden kontakt na instáč od nějaké holky napsaný na krk. (protože si tam neviděla, musela jsem jí ho nadiktovat a ona si ho zapsala. Pak si to marně drhla na záchodě. Byla to lihovka. Long islandem to naštěstí pustilo, kdo by jí už nepustil, by byl manžel.)

Opouštěly jsme klub zodpovědně v návaznosti na poslední metro. Venku děsně fučelo, zároveň lilo jak z konve. Dámy se klátily na vysokých podpatcích otáčejíc se ve směru klokotajících deštníků. Muži v předklonu bojujíc s protivětrem beze zbraně, jen v kapuci či prostovlasí. Najednou se proti mě řítila nějaká věc. Zcela zřetelně jsem ji viděla v detailu, protože se zastavila o můj obličej. Byl to obrácený deštník. Na jeho druhé straně byl nějaký muž a snažil se ho chytit. Vzhledem k tomu, že jsem tomu deštníku zabránila v útěku vlastním tělem, podařilo se mu to. Podával ho své ženě se slovy, ještěže nikoho nezranil. Omráčeně jsem tam stála s poškrábaným nosem a... nebyla vidět.

Pak jsme usedly do vagonu metra s opilým bezdomovcem, jak už to tak v posledních metrech bývá. Poměrně hlasitě komentoval současnou světovou politickou situaci. Mluvil nejspíš k sobě, ale díval se na mě, jako by chtěl znát můj názor, nebo minimálně názor mého nosu. Nicméně to byl první člověk dnešního večera, který si mě všiml?

Možná jsem vážně neviditelná pro obyčejné smrtelníky. Vidí mě jenom opilci jako je tenhle
a blázni jako je moje kamarádka. To jsem si možná ani nemusela kupovat lístek na metro. Měla bych ještě vůbec platit daně?

Co jsem z této historky vyvodila:

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem zadala do Googlu termín nezajímavá žena, abych zjistila, jestli nás je víc. Objevily se mi články o nezajímavých mužích, ale nezajímavé ženy na internetu prostě nejsou. Nicméně narazila jsem tam na článek o tom, jak se cítí lidé po čtyřicítce.

Představte si, že na to dělali výzkum na Michiganské univerzitě.

Představte si, že se čtyřicátníci cítí zhruba o 20procent mladší, než je jejich skutečný věk.

A představte si, že tento jejich pocit vede k tomu, že zůstávají déle zdraví, déle aktivní
a déle si uchovávají smysl života.

Představte si, že čtyřicátnice, která je přesvědčena o své ošklivosti, neschopnosti
nadváze a nezajímavosti, přestože jí ve skutečnosti není, se tou nezajímavou ženou (to je to klíčové slovo) brzy skutečně stane.

Jsem moc ráda, že tato nezajímavá žena je pouze hypotetická a žádné další nejsou. 

Trochu mě to uklidnilo, protože tím pádem nejsem nezajímavá, ale neviditelná.

Zadala jsem tedy do Googlu termín neviditelná žena. To abych zjistila, jak to mají takoví lidé s těma daněma. A vida, byl tam článek o nějaké špiónce, která daně neplatila. Takže to mám jasné.

 

Výzva pro vás: Zapomeňte jaký jste ročník, ať vám nedají nočník.