Nemožná

 

V intenzivní interakci s mojí mou dcerou, se kterou jsem doma již čtyři dny, protože máme společnou nemoc, jsem si uvědomila nejen jak moc jsem nemocná, ale hlavně jak moc jsem nemožná.

Aktuálně jsem nemožná, protože neumím háčkovat a všechny matky jejích kamarádek háčkování bravurně ovládají a učí to své dcery. Dále jsem nemožná, protože když se ohnu, tak hekám, když jím, tak mlaskám, když piju, tak polykám, a když dýchám, tak se ve vymrzlém autě mlží okna. Jo a nemožná jsem, i když se na ni dívám, vlastně k mojí nemožnosti stačí,  když třeba jenom pohlédnu jejím směrem. Taky jsem nemožná, protože mám vysoké čelo a ona to má po mě. Jsem nemožná, protože se jí to nepodařilo správně vystřihnout nebo protože jí zaschnul sliz. Jsem nemožná, neboť si myslím, že nejsem služka. Jsem hodně nemožná, když jsem jí zabavila mobil a schovala nadílku od Mikuláše a myslím si, že tím něčeho docílím. Jsem nemožná, když jí něco vyčítám, ale ještě víc se znemožním, když ji chválím…..a vůbec, jsem nemožná se všemi těmi mými řečmi, které jsou pořád stejné a nikoho už to nezajímá.

V občasné interakci s mým synem, když se náhodou objeví doma

jsem dost nemožná, protože znám zatraceně málo klávesových zkratek a dávám přednost vínu před energi drinky. Jsem nemožná, když mu chci něco ukázat nebo vysvětlit a mířím k naší objemné knihovně namísto do Googlu. S tím souvisí to, jak jsem nemožná, když používám papírový diář a do něho si píšu psacím písmem, bez zkratek, a navíc česky. Taky jsem nemožná tím, že telefonuji s mobilem na uchu. Trochu jsem nemožná, protože si myslím, že existují jenom dvě pohlaví, ale úplně nejvíc jsem nemožná, protože si myslím, že když bude mít dobré známky, lépe se uplatní v životě a bude vydělávat více peněz.

Ve sporadické interakci s mým mužem, pokud zavnímám jeho existenci

jsem momentálně nemožná, protože mám neschopenku a on musí kupovat vánoční dárky pro učitelky našich dětí. Jindy jsem nemožná, protože špatně umyla myčka, hrníčky nesměřují oušky na stejnou stranu nebo jsou kapičky na zrcadle v koupelně. Dlouhodobě jsem však nemožná, protože nedělám nic pro to, abych měla dokonale vypracovanou štíhlou postavu. Spíše dělám vše proti tomu. Tím pádem jsem to stále jen nemožná já a žádná Penelope Cruz před dvaceti lety.

Jsem tak nemožná, že už to víc nejde a přestávám mít chuť stát se možnou. Vždy když pocítím tento druh rezignace, vymýšlím si epitafy, které by se hodily na můj náhrobek. Představuji si, jak je pozůstalí (ti co si mě nevážili) s lítostí čtou. Teď nastal ten správný čas. Mohu se vám s nimi pochlubit?

Zde Osoba leží, co obstála stěží.

Zde Osoba leží, co nemožná byla, vážila kila, přesto hlady vyla.

Zde možná leží Nemožná, ale spíš blbá.

Zde leží osoba, co byla tak nemožná, že to snad není možná.

Z této příjemné sebelítosti mě vytrhlo zvonění telefonu. Volá maminka. Vezmu to a slyším slova, co říká ona, ale hlavně slyším velice zřetelně slova, která říkám já. V aktuálním kontextu znějí povědomě:

Ahoj mami, nekřič tak prosím, odkud voláš… aha, myslíš, že je dobrý volat mi z fronty v obchoďáku?......nejde vám počítač?........ Proč to řešíš ve frontě?....... Jde, ale je černá obrazovka. A zapnuli jste monitor?...... No to se dělá, no……. To nevím, kdo vám ho vypnul…… Kdo je nemožnej?... Tatínek?... Cože? Haló… To snad není možný, zase má vybitý mobil….

Co z toho plyne?

Pokud nechceš propadnout splínu, nezůstávej se svými dětmi dlouho o samotě.

Jednou z rodičovských úloh je znemožnit se, dříve či později, v očích svých dětí. Je to důležité pro jejich psychický vývoj (těch dětí).

Psychický vývoj vašeho manžela vám ale může být ukradený, takže co s ním? Fakt nevím, ale běhat nejdu. Možná koupit energi drinky a pustit si Volver?

Když ještě nejsi nemožná, těš se.

Když už jsi nemožná, tak pořádně.

Když jsi nemožná už dlouho, ničeho nelituj.

Pokud by ti z toho mělo být mizerně, vyhledej si nějaké epitafy…, ale na Googlu, hlavně ne v knihovně!