Jak jsem chtěla medaili

Období kdy jsem chtěla něco vyhrát trvalo docela dlouho. Nejprve jsem toužila po zlaté medaili, později už by mi stačila alespoň výhra v člověče nezlob se. Když mi bylo dvanáct, účastnila jsem se školního kola orientačního běhu nazvaného Běh o partyzánský samopal. Běžela a orientovala jsem se s maximálním nasazením, abych zmíněnou zbraň získala. Vyhrála jsem a…...dostala pytlík bonparů. Samopal asi ukradl někdo z béčka, nebo ho stopil správce skladu civilní obrany, jinak jsem si nedokázala tuhle podpásovku vysvětlit.

Od té doby jsem ve svém životě nezaznamenala žádný úspěch hodný zaznamenání. Žila jsem standardní život a marně pilovala alespoň to člověče. Dětinský a pubertální pocit, že má existence změní svět vymizel a s ním i touha po medaili.

Nyní jsem ve věku ve kterém bych v letech před Kristem byla na hranici života a smrti. Sice bych neměla ani jeden zub, ale možná bych byla významnou nositelkou moudrosti, nebo bych své letité zkušenosti zúročila ve funkci kmenové čarodějnice.

Možná proto, že jsem se dostala do věku onoho zúročování, mě z nějakého důvodu zasáhl závan sebevědomí. Pod jeho vlivem jsem poslala své umělecké dílo do soutěže uměleckých děl. Když mi přišel mejl, který potvrzoval jeho přijetí, získala jsem pocit důležitosti a začala přemýšlet, do jakých televizních pořadů mě pozvou, až vyhraji.

Snažila jsem se v klidu žít dál bez jakéhokoliv očekávání. Chodila jsem o 15 minut dříve do práce, vyzvedávala děti z kroužků, kontrolovala jim úkoly, nad ránem vypínala televizi manželovi spícímu na gauči….a občas si vzpomněla, že jsem sebevědomě poslala své dílo do soutěže uměleckých děl. Bylo to osvěžující. Jako bych náhle byla někdo jiný, než ta ucmrnděná tuctovka co má hlavu vždy otočenou stejným směrem jako všichni ostatní, tedy do tunelu, kde se jednou za dvě minuty a dvacet osm sekund objeví dvě světla, protože z toho směru jede metro.

Pak jsem obdržela mejl s pozvánkou na slavnostní vyhlášení vítězných umělců do prestižních prostor. Byla tam i výzva k tomu vzít s sebou své přátele, známě a rodinné příslušníky. Hluboce jsem se zamyslila….komu bych asi tak chtěla ukázat svůj zúročený čarodějnický obličej ve chvíli kdy prohrávám člověče nezlob se? O celém mém sebevědomém činu totiž neměl dosud nikdo ani páru. Nechala jsem to tak i nadále.

Přesto přeszevšechno mi to nedalo a opájela jsem se představou výhry, což mělo hmatatelný vliv na můj reálný život. Tak například den před kýženým ceremoniálem vyhlášení vítězů jsem přišla o 15 minut později do práce aniž bych pocítila stres. Nebo když jsem pak odpoledne zjistila, že můj budoucí laureát Nobelovi ceny za fyziku má za 5 z početních operací a slovních úloh, nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, ba co víc, emočně jsem se do toho vůbec neinteresovala, to znamená, že jsem neječela ani ničím neházela o zem. Cítila jsem že jsem velká umělkyně a zkoumala v koupelně svůj obličej, z jakého úhlu a s jakým odstínem rtěnky to bude na první stránce Elle vypadat nejlépe.

V soudný den jsem zalila květiny, vyprala špinavé prádlo, vyčistila okno v ložnici a vysvětlovala tomu, jehož existence určitě změní svět, početní operace. Pak se mi nepodařilo udělat ze sebe mladou, perspektivní, nezávislou umělkyni, přesto mi kvůli tomu ujel autobus. Manželovi jsem řekla, že jdu pro chleba a toaletní papír a vyběhla z bytu.

Sál byl plný mladých, perspektivních umělkyň, sem tam čarodějnice a mě bylo jasné, že tenhle partyzánský samopal mi zase někdo ukradne.

Cestou domů jsem si koupila v samošce bonpari a udělala si procházku centrem města. Během ní mé sebevědomí kleslo zpět na své místo a v mém životě se nic nezměnilo. Domů jsem dorazila už jako tuctovka co zapomněla koupit toaleťák a chleba.

Co z toho plyne? Jen pár povzdechů:

Až na vás dolehne větší množství sebevědomí, rozhodně ho nepředkládejte žádné porotě. Achich

Pokud jste dosud nenaplnili své ambice, vaše děti to nevytrhnou. Achich

Vaše existence určitě mění svět, jen jste si toho ještě nevšimli. Achich

Achich, bonbóny jsou vlastně lepší než samopal. Chi