Obličej

Nedávno, když jsme večeřeli, udělal můj manžel grimasu, kterou mi připomněl svého otce. Pomyslela jsem si něco o genech, archetypech a stáří, ale  hlavně jsem se rychle šla zkontrolovat do koupelnového zrcadla jak jsem na tom s genotypy já.

Prokletá gravitace. Všechno na mém obličeji co je zakončeno koutkem, jím směřuje dolů do středu Země. A moje kůže jakoby vážila tunu. Hrne se tam taky a tím vytváří jemné vrásky, místy nesmazatelné. Opravdu strašná je ale ta věc pod mojí bradou. Ta bude u zemského jádra jako první. Je to tzv. Druhá brada- díky které vždy, když se podívám do zrcadla, vzpomenu si na svoji maminku. Ovšem...Julia Robertsová ji má také. Umí s ní ale výborně pracovat. Důkazem je, že ve filmu Blízko od sebe za ni byla dokonce nominovaná na Oskara.... ehm, za nejlepší herečku ve vedlejší roli. 

Provedu tedy tříminutovou obličejovou jógu, trochu peelingu, nanesu oční krém, denní krém, na obě brady zpevňující sérum. Po kolikáté už si dávám předsevzetí o tom, že tuto proceduru budu dělat každý den minimálně dvakrát a zajistím si tak věčnou krásu. Když už jsem u toho, tak i obočí a make up, linky, řasy. V nejlepším mě zastihne má osmiletá dcera. Chtěla by tu tmavou rtěnku a modré stíny. Čas mého pobytu v koupelně se tak navýší o čtyřiceti pěti minutovou přednášku na téma přirozená krása, vnitřní krása a hrůzy co čekají na nalíčené malé holčičky. Celé to zakončuji zpěvem úryvku z Klaunovi zpovědi: "....líčidla mi rozežrala tvář....." To už je na Áňu moc a tak když chce třísknout naštvaně dveřmi, slíbím ji účes. Vypotřebuji na něj hodně barevných gumiček a ještě barevnějších sponeček a tím si ji udobřím.

Pak už se zase soustředím na sebe. Trochu jsem to vylepšila. Usměju se do zrcadla, čímž na scénu obscénně vyleze druhá brada. Lepší je nepřirozený úsměv. Nastavím si ho a odcházím své dílo shlédnout na denní světlo do zrcadla v ložnici. S těmi barvami jsem to očividně přehnala. Tentokrát udělá účes Áňa mě a tím se stává můj obličej naprosto bezpředmětným.

Nejlépe ale vypadám v zrcadle na chodbě - svítí tam jen čtyřicítka žárovka a od zrcadla mě dělí skoro metr, protože tam překáží kola. Dobré je to také ve zpětném zrcátku auta, v kovovém víku odpadkového koše na záchodě, ve vypnutém monitoru, ve dveřích metra, když není zrovna ve stanici, nebo ve dně prázdné lahve kvalitního alkoholu. Mojí noční můrou jsou videohovory a zrcátko v autě na místě spolujezdce zásadně nepoužívám.

Z toho celého vyplývá ponaučení, že není důležité jak vypadáte, důležité je v čem se odrážíte. 

A z toho plyne ještě lepší ponaučení: Není důležité jak vypadáte, důležité je,  jak se vidíte!