Můj covid

      

8. 12. jsem měla pozitivní antigenní test na covid. Rozhodla jsem se, že si budu vést deník po celou dobu nemoci, abych tak podala lidstvu autentické svědectví, po kterém určitě touží. Zároveň jsem měla v plánu, že budu psát s trochou nadsázky, ať  lidstvo trochu pobavím na vlastní účet.

Než jsem však začala, opustily mě síly i humor. Doháním to teď 26.12. kdy se mi obojí snad už vrací.                                                                                                                                               

(Data jsou pouze orientační)    

8.12.

Cestou na Bulovku na antigenní testy pro pedagogické pracovníky:

Přecházela jsem přechod od tramvaje k Bulovce a když jsem zakašlala, mou hlavou projela taková bolest, že jsem měla pocit, že mi upadla! Leknutím jsem vykřikla. Pán co kráčel vedle mě, znatelně přidal do kroku. Hlava se nekutálela nikde po zemi, bohužel mi zůstala na krku a bolela dál.

Při čekání na výsledky mi začal zabírat Paralen plus a tak jsem pořídila pár přívětivých zátiší z exteriéru nemocnice.

9.12. 

V noci na tento den mě všechno tak strašně bolelo, že se mi vybavily mé porodní bolesti. A to jsem si myslela, že ženy tohle zapomínají. Mohu ale uklidnit všechny, kromě budoucích matek, že porodní bolesti byly horší.

Čekám na výsledky PCR testu. Antigenní testy vykazují určitou chybovost, a tak si říkám, že by PCR mohl být třeba negativní. To co prožívám je přece jen chřipečka.

10.12.

Víte podle čeho jsem poznala, že můj muž je pozitivní na covid? Když jsem zabloudila do obýváku, ležel tam před vypnutou televizí a neměl v ruce ovladač.

Víte podle čeho jsem poznala, že můj syn prodělává covid? Ležel ve dne dobrovolně v posteli a nedržel v ruce mobil.

Stále čekám na výsledky PCR testu a už nedoufám v nic.

11.12. 

Jedinou bezpříznakovou bytostí v naší rodině je má osmiletá dcera. V té době se s naším bytem dějí zvláštní věci:     

• Všude se kupí velké množství obrázků. Vždycky když otevřu oči je ta hromádka na mé peřině zase o něco vyšší. Jsou i na zdech......přilepené modelínou.

• V koupelně ve vaně je voda s velkým množstvím saponátu a má tyrkysově modrou barvu. V ní plavou dvě nano ryby a baby born.

• Synovi je tak zle, že nepozře ani jedinou čokoládku ze svého adventního kalendáře. Přesto je vyjedený až do 22. 12.

• Z kelímku na zubní kartáčky zmizely všechny zubní kartáčky a jsou v něm prázdné tubičky od barevné cukrové polevy na perníčky, které jsem horko těžko někde sehnala.

Mezi obrázky jsem našla i pěkně barevně vyzdobené potvrzení o mém pozitivním testu. Razítko bylo vybarveno zlatou fixkou. Ten papír jsem otočila a zjistila, že je tam také něco napsáno. Byly to instrukce o tom co všechno udělat, pokud má člověk pozitivní test. Začala jsem volat všude kam jsem volat měla a nakonec i tam, kam jsem volat vůbec nemusela. Místo pozdravu jsem zakašlala a všude na mě byli moc milí !!!!

Vyvolala jsem si i výsledky PCR testu....Ten sympatický mladík v registračním okýnku na Bulovce, kterému jsem na dva metry v roušce diktovala své telefonní číslo si zapsal nějaké jiné. A tak mé úplně pozitivní výsledky nejspíš dostal někdo úplně negativní.

12.12 

Všichni v naší domácnosti se už cítí docela dobře. Poprvé v životě jsem dostala snídani do postele, tyrkysová voda z vany zmizela, děti se rvou a nadávají si.

Dozvěděla jsem se o svém prvním žákovy, kterého jsem nejspíš nakazila. Bylo mi, jako bych způsobila dopravní nehodu a dostala nevinné lidi do neštěstí - ohrozila jejich životy i životy jejich nejbližších.

Pak dlouho nic nevím, jen horečky a záchvaty kašle.....

15.12. 

Vyčerpání, přestal mi zabírat i můj milovaný Paralen plus. Stále 39,3.

Zacyklila jsem se v panice přesvědčení, že s mojí poruchou imunity tuhle nemoc nepřežiju. Měla jsem halucinace o tom, jak mám dýchací masku, ta mi padá a já prskám na všechny kolem sliny a hleny plné infekce. No hnus. Donutila jsem manžela, aby mi zabalil do nemocnice...nebo raději ne, raději něco pěkného do rakve....nemám nic pěkného na sebe, nemohu umřít....stejně by mě tam asi strčili v pytli

Tchýně mi před několika dny přivezla neoficiální, leč zaručený lék na covid. Teď jsem si ho lupla.

20.12. 

Ne, že by se mi po tom léku okamžitě udělalo dobře. Horečky ještě pár dní trvaly, ale už jsem si nemusela brát žádný paralen. Bolesti se zmírnily. A tak se stalo, že jsem byla zachráněna tchýní.

26. 12. 

Stále jsem v karanténě, nemohu se zbavit kašle. Občas mám teplotu a záchvaty nevolnosti.

Večer když jdu spát, říkám si: "Vyspíš se Maruško a bude to zase fajn..." A ráno si říkám: "Do prdele, kdy už to skončí!"

To vážně nevím. Zatím to vypadá, že se navěky budu pohybovat jako šnek, při věšení prádla nebo dělání jíšky na mě půjdou mdloby, nejlépe mi bude ve spánku a když zařvu ať si uklidí ten binec, rozkašlu se na 15 minut.

No, ale co by to bylo za poselství lidstvu, kdybych zde neuvedla pár zaručených rad:

1. Přestože je ti zle, věz, že ten dokument ve tvé ruce má i druhou stranu.

2. Nevěřte sympatickým mladíkům a nechte si zopakovat telefonní číslo, které jste jim nadiktovala.

3. Bolest těla vám krásně vyčistí hlavu.

4. Chraňte co nejvíce svého partnera. Musí se o vás někdo postarat.

5. Když se nakazí váš partner, nikdo se o vás nepostará a ještě se budete muset starat vy!

6. Hodně, ale opravdu hodně pijte. Nejlépe horkou vodu.

7. Přestože nemáte sílu, donuťte se a vyčistěte si dvakrát denně zuby - voda v ústech, na obličeji i na těle zaručí chvilkový pocit úlevy.

8. Pořiďte si něco pěkného na sebe....

Doufám, že většinu mých rad uplatníte v normálním životě a ne v tom covidovém.