Uklidit či neuklidit?

 

Děti odešly do školy a já zůstala doma. Řekla jsem si, že jim udělám radost a uklidím jim v pokojíčku. Hezky srovnám všechny věci do správných sektorů, tak jak to máme nastavené: oblečky na barbie do jednoho sektoru, oblečky na baby born do druhého sektoru, hotwílzáci do krabice od bot, transformers do krabice od mixéru, kulaté věci do světle zelené přepravky, hranaté věci do tmavě zelené přepravky.

Plna odhodlání jsem vstoupila do chaosu dětského pokoje. Kde začít? Aha u šatní skříně, která když je otevřená, vytváří se mezi ní a postelí zašívací prostor. Zavřela jsem ji, abych viděla co je tam "zašito". Na zemi byla hromada ponožek v každé z nich byl narvaný jeden plyšák a koukala mu jenom hlava. Ve spodní polici skříně, kde měly ponožky své původní místo, byla stáj pro čtyři koně. Rozhlédla jsem se po zbytku pokoje, zda nenajdu další ponožky do páru. Našla jsem ale jen další plyšáky, ležící v kusech úhledně složených dětských pyžam, opatřených popisky se jmény zvířat. Do toho posedávaly před svým domečkem barbíny s dětmi na klíně. Jedna uspávala figurku z Člověče nezlob se v prvním patře. Pod okny domečku se táhla důmyslná kolona aut, co se vytvořila u zavřených závor dřevěné železnice. Na zastávkách netrpělivě postávaly postavičky z kindr vajíček. Vedle byla poničená krabice od bot a zní vyhřezávaly další angličáky - nejspíš vrakoviště.....

Začala jsem se v tom orientovat. To proto, že ve mě tohle všechno evokovalo ten dávno zapomenutý pocit....pocit co mi tenkrát vsugeroval Hans Christian Andersen a to, že všechny věci jsou živé, že se jen tváří, jako bezduché. Když se nedíváme, žijí a prožívají velice intenzivně, vytváří se mezi nimi vztahy stejně jako mezi lidmi a dokonce se i sami pohybují. (Zkontrolovala jsem pokladničku prasátko, zatím nadutě stála na svém místě nahoře na polici....pamatujete na tu pohádku?)

No a ta hromada hlav panáčků z lega tamhle za kolejemi, to bude asi nějaké železniční neštěstí a ten šroubovák umístěný tak hezky na ručce od šuplíku, to bude asi láska a ta pyžama s plyšáky, to je jasné ZOO. Byla jsem tam....uprostřed příběhů těch věcí, uprostřed příběhu mých dětí. Najednou mi připadalo trapné odtrhnout kojence od jejich matek a dát je každé do jiné krabice, nebo zrušit plyšákům pelíšky a narvat je do sektoru č. 12 a pelíšky hodit do špinavého prádla.

Tak jsem si řekla, že dětem udělám radost a neuklidím jim jejich pokojíček. Tiše jsem vycouvala z místnosti, opatrně zavřela dveře a ještě chvíli za nimi stála...jako bych slyšela tiché chichotání. Odešla jsem do kuchyně přerovnat tam nějaké šuplíky a říkala si, že už vážně potřebuju jít mezi lidi a do práce.