Jak jsem si chtěla číst
Jak se to dělá a co to je: To koncem školního roku zajdete do knihovny nebo do knihkupectví a tam si naleznete sektor PRÁZDNINOVÁ LITERATURA, pak už si jen vyberete nějakou lehce humornou knihu s nekomplikovaným dějem, hlavní hrdina žena a počet stránek minimálně 400. Knihu pak čtete výhradně o prázdninách. Tato kniha se stane takovým vaším společníkem ve chvílích nahromaděného volna. Je důležité opatřit ji vhodným obalem a vozit ji všude s sebou. Pak ji čtete ve vlaku, v parku, na pláži, u rybníka, ve stanu, na hotelu, na houbách, při letní bouřce, celé dopoledne v posteli, celé odpoledne v posteli, ve frontě na lístky do kina, ve frontě na francouzské palačinky na koupálku Na Stírce (to dáte alespoň 80 stran), v letištní hale….prostě všude.
S touto představou jsem vstoupila 30.6. do místní pobočky městské knihovny. Sektor Prázdninová literatura jsem nenašla, a tak jsem se stala odkázanou na vlastní výběr. Tudíž jsem si zapůjčila detektivní román od finské spisovatelky. Hlavní hrdinkou je duševně nevyrovnaná policistka, která vyšetřuje vraždy běžců, které někdo loví brokovnicí. Počet stran 403.
První dvě kapitoly jsem zhltla už v MHD cestou domů, přestože prázdniny začnou až zítra. Finské reálie mě bavily a nevyrovnaná policistka též. Zítra se jedeme koupat někam do přírody, nesmím ji zapomenout. Přivstanu si a budu ji číst ráno v posteli, pak v autě, u vody při opalování a v autě cestou zpět. Jupííí
Den D
Les, který začínal na okraji běžecké dráhy, ji vítal divokým šuměním. Zůstal v něm ještě vítr, co sem před chvílí přihnal prudký krátký dešť. Rice před očima proběhl titulek z novin, byla tam i fotka, malá, černobílá. Tělo nemožné identifikovat podle hlavy. Cáry čehosi a kaluže krve ve velkém rastru z ní vytvářely jakoby podobu nějakého psíka. Přitom to bylo tak strašné, někdo mu rozstřelil hlavu brokovnicí. Právě tady, na běžecké dráze Selkamaa. Už je to dávno, je to pryč, musí skoncovat s tím strachem, říkala sama sobě “Maruško, ty jsi mi prala plavky?“
„ Jo, visí na balkoně. Ještě větu a jdu.“
Pěšina před ní se klidně vinula do útrob lesa, byla zářivou tenkou nití, od níž se odrážely poslední paprsky rychle zapadajícího slunce. Rozběhla se “chtěla roztrhnout pytlík s křupinkama a ono se to rozsypalo až ke mně do ponožky, mami.“
„Cože? Pojďte snídat, pak pojedeme na koupačku.“
Kam ji ta zlatá nit dovede? „Kam? My nechceme na rybník, my chceme na bazén!“ Světlé běžecké boty měkce dupaly do koberce z kyprého povrchu dráhy. Nohy bušily do země přesně ve správném rytmu buch buch buch třísk, křáp
„Proč si berete k rybníku ty zavařovačky?“
„Maminka nám to dovolila.“
„Co teď s těma střepama?“
„Tadyhleto vyhodím, zalezte do auta a připoutejte se“
Po prvním kilometru začala ustupovat počáteční ztuhlost, nohy byly lehčí, dech se jí srovnal, běh nabral příjemné tempo, ve kterém mohla pokračovat až na konec světa.
K uším jí začalo doléhat příjemné šumění blízkého moře,“ššššt, ticho, slyšíte to?“
„Ne.“
„Něco tam drhne. Takhle když to sešlápnu. No, to budou destičky, to musím vzít do servisu v týdnu.“
„V servisu jsi byl před čtrnácti dny.“
„Nebo spojler by to mohl být, anebo spíš lanko.“ přestože od něho byla ještě daleko. Cítila rytmus ve svém těle i ve zvucích přílivu. Běžela dál šeřícím se lesem. Tmavozelené listy se leskly deštěm. Za ní se ozvalo hlasité prasknutí. To bude los nebo liška, uklidňovala se, přestože sama sobě nevěřila. Divoce se rozhlédla, až jí vlasy švihly do obličeje. Je příliš ticho, napadlo ji, les je nepřirozeně bezhlesný. Začala se doopravdy bát. Strach vykolejil rytmus jejího těla, tempo se stalo překotným. Přestože chtěla přidat na rychlosti, nohy jí ztěžkly jako v tom hrozném snu a ona už nedokázala uběhnout ani krok. „zastav mi na benzince, prosím tě, je mi zle. To z toho čtení za jízdy.“ Musela zpomalit, “nebo šedesátkou a bude to dobrý“ Snažila se utlumit vulkán své fantazie. Všechno se musí změnit, „hlavně heslo jsi měla změnit, jak jsem ti říkal a změnit, teda zrušit inkaso na tom původním účtu. Převedl jsem to jinam, bude to výhodnější.“ nadávala si, “Teď mi to neříkej, teď to zapomenu, srovnej tam tu deku“
snažila se odvést své myšlenky od lesa, který jí připadal hrozivý. Hned na to se odkudsi ze strany ozvalo zaševelení, “Mamííí pojď do vody!“ jako by “Mamííí umíš tohle?“ někdo “Mamííí dívej co jsem našel“ ohýbal “Mamííí on na mě cáká když nechci“ větve “Tatíííííí!“ (tak dobrý), které se pak se švihnutím vrátily do původní polohy. Kdosi se pohyboval lesem. Teď už běžela ze všech sil, ať si klidně padne vysílením, hlavně, že odtud bude pryč. Vtom těsně vedle ní zakřičela vrána “ÁÁÁÁÁ to strašně bolííííí“ Uskočila do strany a zranila si kotník “Maruško, Áňa ni rozřízla nohu.“
„Proč sis nevzala ty boty do vody? To bys teď neměla rotříznutou nohu“…………………………….
„Mami, strašně se nudím, čti mi něco prosím.“
„Ale jistě“ Vrána? Ty přece už dávno odletěly. Belhala se jako šílená. V noze se po každém styku se zemí ozývala prudká bolest. Zbýval poslední půlkilometr. Když bylo parkoviště na dohled “Nevěřilovi, pojďte si dál. Potřebuji dceřinu kartičku pojištěnce“ a její stříbrné auto “na šití to není“ se málem ukázalo za křovím, musela se začít sama sobě smát. Celá rudá, usípaná, kulhající, určitě i děsně rozcuchaná, a přitom o nic nešlo, kdyby jí tak někdo potkal. Chovala se jako blázen. Pro pár zvířátek v lese. Najednou před sebou spatřila tmavý stín “To je Toník?“ Jakoby se někdo krčil na okraji dráhy. Zastavila se. Stín se napřímil, “Já se tam bojím sám.“
„Vždyť tam jsi s Áňou.“
„Ona tam není, ona spí.“
„Tak usni taky a nebude tam nikdo.“
„Můžu být u tebe?“
„Běž se zeptat tatínka, je to jeho postel.“ dostal podobu lidské postavy, rychle jí vyrazila vstříc. „Tak pojď, ty žížalko moje, a už spinkej.“
Možná realita udělala z napínavého textu jenom rodinné klišé.
Možná ten napínavý text zbytečně ruší poezii reality.
Když poslouchám pravidelné oddechování svého syna, přemýšlím o tom, jestli ji rozstřelí hlavu nebo ne a zároveň se cítím šťastná.
PS: Opsat z knihy finské spisovatelky byť jenom odstavec a použít ho ve svém tuctovém blogu je jistě trestné.
A tak jsem ho
neopsala….
Komentáře
Okomentovat