Nádraží

 

Březen 2022

Ocitla jsem se na malém, dalo by se říci až útulném, vlakovém nádraží na Střední Moravě.
V odbavovací hale velikosti 2+kk se cítím se jako doma. Můj vlak má 20 minut zpoždění. Sedím na lavici obklopena svými zavazadly. Unaveně Zavřu oči a jenom poslouchám.....

...nevzrušenou směsici hlasů, kterou ruší klapot běžkařských bot......

....dupot dětských nožek v zimních botách, jak se snaží dostihnout jeden druhého z přebytku energie...

....vedle mě si sedají dvě studentky a baví se o japonské kaligrafii.....

...hrkot koleček kufru jedoucího po dláždění podlahy......

....vzadu u východu se potkaly dvě známé – hovor po chvíli vázne....

....psí oháňka vesele tluče do skeletu kufru......

.....někdo trpělivě diktuje cizím jazykem svůj požadavek paní u přepážky …..

Otvírám oči. Na ceduli příjezdů vlaků vidím Prizemysl gl. 80 minut zpoždění. Vlak co přiváží válečné utečence. Znovu zavírám oči. Jsem na jiném nádraží, v jiné hale. Jenom poslouchám......... 

....tiché konejšení plačících batolat.........

....otázky těch starších dětí nevyřčené ani šeptem.........

....děsivě táhlý zvuk sirény, který sem doléhá ze vzdáleného města..........

....vztek pod čely starých chlapů, modlitby na rtech žen..........

....mrouskání kočky v přepravce, která šílí strachy, všichni šílí strachy. Někteří tiše, někteří v potlačovaných vzlycích...........

....slyším bolest uvnitř bytostí i pod jejich obvazy.......

....namísto tikotu nádražních hodin, pravidelné odkapávání krve.........

....šelest rychle se pohybujících těl, náhlé zesílení hlasů, atmosféra paniky přicházející s přijíždějícím vlakem na druhé nástupiště.......

Otvírám oči. Uf byla to jen představa.

Ano, mohu si to melodramaticky představovat a při tom brečet, mohu pravidelně finančně přispívat, mohu darovat svůj spacák i karimatku, ale nikdy, nikdy v životě nechci slyšet na vlastní uši ani jeden zvuk z takového nádraží. Ať ty zvuky zaniknou, zmizí, přestanou existovat! Ať je nikdo nemusí prožívat, pane Bože!

20 minut uplynulo, běžím na druhé nástupiště, abych bezpečně dojela domů.

Už uplynuly miliony minut, počáteční pocit ohrožení i potřeby pomoci minul. Soucit naplnil své meze. Přichází nervozita, znechucení a na povrch se dere špína….. rozhořčeně káže Tuctovka a vůbec si neví rady.

A co na to Orwell??