DOPIS

Nedávno jsem dostala dopis. Je od kamarádky, kterou jsem dlouho neviděla. Musím vám ho přečíst.

Milá Maří,

dlouho jsme se nekontaktovaly. Nic o tobě nevím. Jak se ti daří? Ráda bych ti napsala, jak se daří mě. Mám k tobě prosbu…, ale tu najdeš na konci dopisu. Popíšu ti jedno naše tradiční rodinné odpoledne, abys pochopila v čem žiju a co řeším.

Jsem doma sama s devítiletou dcerou. Nechá mě v klidu odpočívat na gauči, zatímco si dělá domácí úkoly a pak něco kliká na mobilu. Když se proberu, hrajeme si v pokojíčku s koňmi. Děsně mě péruje, protože mi nejde klusat. Pak přichází manžel. Dcera mu pomůže vyndat nákup z tašky a pak společně posloucháme, co v práci. Dcera se přidá s historkami ze školy a pak hrajeme pexeso ….idylka trvá, dokud nepřijde Problém. Opět přichází minimálně o půl hodiny později, než jak jsme se domluvili, což jsem mu ostatně dost asertivně opakovala asi pětkrát do telefonu, když se mě před půl hodinou ptal asi pětkrát, proč musí domů. Může nás těšit, že tentokrát v tom nehraje žádnou roli městská policie. Přestože má brýle a rovnátka je krásný, a přestože je mu jedenáct let, je ještě trochu roztomilý. Miluji ho z celého srdce. Již ve dveřích hlásí, že na doučování už nepůjde, protože ho nepotřebuje, úkoly si dělat nebude a ten zítřejší kroužek je na nic. Jen protočím oči a začínám cítit neodolatelnou chuť na něco sladkého. To mu přidá na dobré náladě a tak vyrukuje s tím, že Šimon má úplně skvělého tátu, který mu daroval jen tak starý semafor. Ten celé odpoledne rozebírali a zanesli si ho do Ořechovky, kde si ho schovali v křoví. Snažila jsem se udržet si chápavý výraz i při představě, jak čtyři malí sopli stěhují starý semafor a jeho části přes tři světelné křižovatky, někam do lesoparku. Periferním viděním jsem však zaznamenala mého muže, který se nesnažil o nic, tudíž jeho výraz byl všechno jen ne chápavý. Tuto neuvěřitelnou novinku následovala novinka o napomenutí třídního učitele za zapomínání. Manžel začal vířit vzduch v kuchyni prudkými pohyby. Snažila jsem se uklidnit situaci citacemi ze synovy zprávy ze speciálně pedagogického centra. Manžel na to konto sedl k internetu, ale nevyhledával si odborné články o poruše pozornosti, jak bych si přála, naklikal si elektronickou žákovskou našeho syna. Lísteček s přihlašovacími údaji do této obludné aplikace, který syn přinesl na začátku roku ze školy, jsem tenkrát rozžvýkala, spolkla a zapila 100 procentním lihem, to abych si zachovala poslední zbytky psychického zdraví. Tak jsem již několik měsíců žila v relativním klidu. O to větší mrákoty mě postihly, když jsem teď manželovi nakoukla přes rameno... hemžilo se to tam docela vysokými čísly. „Ta učitelka je vážně děsná.“ Pípla jsem. Manžel zvýšil hlas a vzduchem tentokrát začaly létat příkazy a hlavně zákazy. Zakroužily kolem synovy hlavy a těžce dopadly na tu moji. Teď bude na mě, abych si je všechny zapamatovala, ztotožnila se s nimi a důsledně je vyžadovala po mém roztomilém miláčkovi, zatímco manžel bude po zbytek týdne na jiné planetě. Výbuch vzteku postihl ten večer každého v naší rodině kromě mé dcery, která to celé bere jako jeden z večerních rituálů a trochu to vypadá, že se tím i baví. V koupelně si prozpěvuje píseň od Kapitána Dema: “...A D H D, že prej jsem divokej a nevychovanej…“

Připadám si jako Trosečník na pustém ostrově obklopeném mořem veskrze spokojených matek, hrdých matek, respektujících matek a jejich veskrze chytrých, poslušných, snaživých a šikovných dětí. Proč zrovna já musím být prvním člověkem na ostrově NNúVM? (neschopných, nerespektujících a úplně vyhořelých matek pozn. čtenáře)

A tak do toho moře házím tenhle dopis. Dopis v lahvi. Prosím, kdybys věděla o někom, kdo by mu porozuměl a mohl mě zachránit, pošli mu ho. Když nás bude na ostrově více, nebude se mi má existence zdát tak beznadějná.

Děkuji moc za pochopení a brzy pa T.

Tak jsem si ten dopis přečetla, znovu ho vložila do lahve, zašpuntovala a házím ho zpět do moře veskrze spokojených matek. Teď už končím, musím jít balit. Ještě dnes odplouvám na ostrov NNúVM.