RAKVIČKA

 

Je začátek školního roku. Koriguji kroužky, navštěvuji třídní schůzky, jsem v očekávání toho nejhoršího a hlavně sháním ekologicky nezlikvidovatelné věci, jejichž pořízením prohlubuji svoji uhlíkovou stopu. Mám na mysli hlavně něco tak strašného, jako jsou obaly na sešity. Vcházím do papírnictví. Zdá se, že všichni lidé z Prahy 8 měli pro dnešní slunečný den stejný plán. Fronta se táhne celým obchodem, dále do vestibulu nákupního centra až k nedaleké autobusové zastávce. Chudák planeta.

Zvolím tedy raději opačný směr a zajdu si naproti do cukrárny na rakvičku se šlehačkou.
Nesu si ji ke stolečku tamhle v rohu, tak aby mě nic nerušilo a já mohla sedět čelem proti bílé zdi.

Rakvička není ledajaká. Její základ je sice z klasického šlehaného těsta…

(Hledím do zdi a představuji si, jak se přeslazená hmota šlehá do bíla a pak se zprudka nadechuje v troubě do růžova.) …tento zázrak je však navíc pokrytý tenkou vrstvou pevné čokolády. (Vidím velkou káď plnou hedvábně hnědé hmoty s kovovými odlesky a křehkou rakvičku, jak se v ní smáčí od hlavy až k patě a pak na sobě ten čokoládový spacák nechává pořádně zatuhnout.) Co si ale vůbec nedokážu představit (nechávám to rakvičce jako její malé rakvičkové tajemství) je to, jak se dovnitř, do její dutinky, dostal ten slibovaný likérový krém? Horní část rakvičky zdobí hustá šlehačka z pravé smetany. Někdo si dal tu práci, že na jedné polovině korpusu je bílá a na druhé polovině pařížská.

Jsem nadšená! Zapomínám na všechny třídní učitelky, kroužky i uhlíkové stopy.

Ostrou vidličkou drtím křehké rakviččí tělo. Bortí se pod jejím tlakem. Odpadávají velké i malé drobečky, ba i ty s konzistencí prachu. Čokoláda puká jako tenounký led na čiré studánce a z rakvičkové dutinky se začíná valit likérový krém takakorát konzistence.

Celé to velké drama vypadá tak lákavě. Přesto slastný okamžik prvního sousta, který musí co nejdříve přijít, natahuji co nejdéle.

Především je nutné, aby na dezertní vidličce ulpělo co nejvíce materiálu ze všech ingrediencí. Když tento nutný požadavek splním, začínám příbor se všehokusy přibližovat k ústům. Chuťové pohárky se chvějí vzrušením. Nastavují své terčíky a úplně slyším jak se překřikujíííí: „Já, já, ne, já, jen já chci tuhle chuťku! Tref se, tref se, ta je moje, moje, jen moje!“

Otvírám pusu a zavírám oči.

Všechny druhy té toužebně očekávané chuti se mi v ústech promíchávají do nejsladší slasti. Neviditelné bublinky v neslazené hutné bílé šlehačce, které neslyšitelně pukají na chuťovém ocase, vše dovršují k dokonalosti. Chuťové pohárky jsou v extázi a já s nimi.

Dál pomalu ukrajuji sousta podle předepsaného algoritmu. Za notnou chvíli se dorozplývám na konec části s bílou šlehačkou. Rozhodnu se zvolnit tempo a udělat si přestávku. Sedím vzpřímeně s vidličkou ve zdvižené pravé ruce. Zírám do zdi a prociťuji slábnoucí intenzitu chuti, která mi zbyla na jazýčku. 

Musím si prostě mlasknout.

Je přede mnou finále s pařížskou šlehačkou. Opět luxusní zážitek. Na talířku mi občas zbývá čokoláda, co odpadne zespod korpusu. Je nutné ji vidličkou seškrábnout a zcela samostatně položit ten tenoulilinký plátek na špičku jazyka, tam ho nechat nejprve rozpustit a pak teprve polknout. Tím přicházím na to, že vstřebávat chutě izolovaně je rovněž výtečné. Od teď milou rakvičku porcuji na jednotlivé segmenty a ty si nekonečně vychutnávám v jejich jedinečné podobě.

Čím více se blíží konec, tím více toužím po tom, aby to nikdy neskončilo. Abych slast prodloužila, musím nakonec celý talířek vylízat.

Má chvilka je u konce. Nahlédnu do vestibulu nákupního centra. Opravdu nechápu, proč jsou všichni ti lidi nalezlí v papíráku, když naproti v cukrárně se dějí takové věci….

Několik rad na závěr:

Vykašlete se na plast, dopřejte si slast a dejte si rakvičku.

Vykašlete se na docházku, běžte radši na procházku a dejte si rakvičku.

Vykašlete se na povinnosti, udělejte si radosti a dejte si rakvičku.

To vám přeje rakvička Tuctovka