Pokud potřebujete vypnout, zkuste výzvu Tuctovky

Někdy si říkám, jak by to bylo krásné celý den zůstat v pyžamu a nevystrčit z postele ani nohu a zpod peřiny ani nos. Převalovat se slastně z boku na bok a spát, nebo jen tak zírat do stropu, nebo mít hlavu na polštáři a dívat se z okna ložnice na mraky. Kdyby k tomu ještě ťukaly dešťové kapky o okenní parapet a hrála nějaká dobrá hudba, byl by to báječně strávený den. Vypnout mozek i tělo, to by se mi chtělo.

Takové plány mám obvykle v šeru rána, hned po zazvonění budíku. 

Nechce se mi hýbat, 

nechce se mi ani zívat

nechce se mi mozek zapojit

natož se z pyžama přestrojit

Nechce se mi skříň vůbec otvírat

Ani do zrcadla se nechci podívat

Nechci puch včerejších svačin čichat

Nechce se mi káva lžičkou míchat

Nechci vidět svítání

Nechci slyšet jakékoliv zvonění

Nechci děti budit

Nechci je věčně prudit

Nechci poslouchat jejich „dnes nikam nejdu, a to myslím vážně!“ 

"Čeká nás překrásný den, tak vstávinky", prosím je snažně.

Jak přesvědčit někoho o tom o čem sami nejste přesvědčeni? To fakt nevím.

Došel mi rým, tak konec básně.

Jupí, ale dnes nezvonil budík. Dnes se nebudím do šera, ale do ranního světla. Je totiž víkend. Mohu se chvíli válet z boku na bok. Vystrčím si nohu zpod peřiny, ochladím ji a pak zase slastně schovám do teplíčka měkoučké přikrývky. Kolik je asi hodin? Podívám se na mobil. Namísto času na mě vyskočí reklama na dvaceti čtyř denní program cvičení u stěny. Je to zrychlená animace ženského těla, které se mi před očima mění z rozkydnuté tlusťošky ve zpevněnou a štíhlou krasavici. A to jen díky tomu, že ta paní cvičí každý den různá prostná u stěny svého bytu. Vůbec nevím, kde se taková volná zeď bere...marně pátrám v paměti, ne, v našem bytě žádná volná zeď na cvičení není. Pouštím si to video tedy znovu a znovu a slastně se usmívám. Představuji si, že zatímco se tady převaluji z boku na bok, můj podkožní tuk mizí stejně rychle jako v tom videu, a když usedám k snídani je ze mě zpevněná a štíhlá krasavice.   

Když už jsem v tom, podívám se, co je nového. Aha, budou vyhlašovat ženu roku. Vybírají ze dvanácti laureátek. Všechny jsou energické, vitální, a spoustu toho stíhají. Většinou se významně zasadily o blaho společnosti, založením něčeho, co je hodně ekologické nebo LGBT.... To se dočítám v podstatě ve všech medailoncích. Mě však jejich čtení zbavilo posledního zbytku energie i zbytku vitality. Nejspíš si budu muset ještě chvíli zdřímnout.   

Jenže mi to nedá spát! Víte, co mi nedá spát? Ta hromada špinavého prádla, co se na mě sápe z koše tamhle v rohu. Má podobu jakoby druhohorního plaza z období jury. A hned vedle na komodě polehává čisté prádlo, které chce nejspíše uklidit do skříní. Ta prádla jsou tak neschopná. Taky mi nedá spát ten chuchvaleček prachu, co tak významně dýchá támhle v rohu. Žaluzie by potřebovaly utřít a zubožené kytky přesadit. Doráží na mě z parapetu svými povadlými listy. Hned vedle z pootevřené skříně vyčuhují rukávy nějakých halenek a hlásí se o slovo "sím sím"...asi mi chtějí říci, že je jim tam těsno a potřebovaly by protřídit. Všechny ty věci po mě něco chtějí. Schválně před nimi zavírám oči a víčka tisknu hodně silně k sobě. Přesto je vidím i za zavřenýma očima a co víc přidávají se k nim další a další otrapové v podobě vnitřních vizualizací bordela (VVB)– kobereček v koupelně od zubní pasty, křesílko v obýváku od drobečků, zrcadlo v chodbě, kdo ví od čeho. Fuj otvírám oči. A to ještě do ložnice nevtrhly děti….ale už už je slyším křičet:“Mamííí, mamííí pomoooc, tatínek nás nutí jet na výlet!“

Jejda výlet, úplně jsem zapomněla. To se mi taky nechce. Mazat svačiny, balit pláštěnky, nezapomenout dalekohled a atlas hub. Nicméně výlet sice není od slova válet, ale mohl by mě pomoci na chvíli se zbavit dotěrných rostlin, potměšilých chuchvalečků, obludného prádla a dalších věcí, kterými se absolutně nechci zabývat.

Bohužel se mi nepovedl manévr s tím, že když děti nechtějí na výlet, mohou doma uklízet. Nakonec jsme opustili byt všichni. Bohužel se ani nepovedl manévr s tím, že když nechám doma ten binec, převezme zodpovědnost sám za sebe a uklidí se, vysublimuje, nebo prostě zmizí. Bohužel tam zůstal a po mém návratu se dokonce opticky znásobil.

No nic všechno to uklidím, přesadím, u stěny si zacvičím...a jednou, jednou ze mě bude žena roku. Ale teď ještě ne, teď jsem děsně unavená z toho báječně stráveného dne, musím si na chvilku lehnout a ten výlet trochu vyválet.

Na závěr této lenoch story bych vás ráda seznámila s tím, co jsem vymyslela během zírání do stropu. Moji milí čtenáři, máte jedinečnou možnost jako první zjistit, jaké vize má budoucí žena roku.

VÝZVA

Předně byla ráda, kdybyste se připojili k mé dvaceti čtyř hodinové výzvě převalování se z boku na bok na matraci tuhosti H1. Těšte se v nejbližší době na motivační video: zpomalená animace našeho psa, který se válí v páníčkově posteli a jeho výraz je stále slastnější a slastnější. (tu část s výrazem max zděšení, když mě spatří vcházet do místnosti se mi nedaří vystřihnout). Stejnou slast pocítíte po této výzvě také. (hlavně žádné výčitky svědomí)

LAZY PLÁN 

Myslím, že je nutné založit něco, co by podporovalo lenochy v jejich nečinnosti.

Hlavním produkt:  cílené nic.

Vedení společnosti: 

Hlavní manageři společnosti a dohlížitelé v dělání ničeho budou vybíráni na základě svého hlubokého přesvědčení o své lenosti.

Výběrové řízení těchto osob se bude odehrávat v přijímací místnosti: Uchazeči o vedoucí post sedí v kruhu. Každý povstane a řekne zcela otevřeně: " Jmenuji se.... a jsem lenoch. Pokud to řekne náležitě upřímně, bude přijat, bude mu přidělen válecí úsek (ložní prádlo pokud možno vlastní) a dál už dělá nic pro společnost i pro sebe. 

Ale pozor!

Hlavní přínos společnosti:

Přijímání velmi pilných a zejména přepracovaných lidi. Těch, kteří by chtěli a potřebovali lenošit, ale jejich cílevědomost, workoholismus a zanícení pro věc jim to nedovoluje. Ti, po předložení žádanky od praktického lékaře, budou přijati k hospitalizaci. Budou se muset válet na velmi pohodlné matraci od rána do večera podle animace psa v motivačním videu, budou se dívat oknem na mraky nebo jenom do stropu, budou poslouchat kapky deště, jak ťukají na okenní parapet a do toho jim bude hrát nějaká příjemná hudba..... To vše budou dělat tak dlouho, dokud to nezačnou považovat za slast a dokud o sobě nedokážou upřímně prohlásit: Jmenuji se .....a jsem lenoch. 

Báječná vize myslím.

Přihlášky s motivačním dopisem posílejte mě! 

A kdybyste to nevěděli, jmenuji se Tuctovka a jsem lenoch.