Pokud jste v koncích s výchovou dětí, schovejte se pod deštník - Sochařina

 

V mládí jsem studovala sochařskou školu. Nebylo v tom moc volné tvorby, pracovali jsme hodně podle sádrových modelů. Měla jsem ráda práci se sochařskou hlínou. Promyšlenou silou a její správně volenou intenzitou tvarujete poddajnou hmotu. Kde je potřeba uberete, kde je potřeba přidáte. Když je to nakřivo, trochu do toho praštíte a ono se to srovná, když to vypadá hodně špatně, jednoduše vezmete klacek a celé to rozmlátíte. Horší byla práce s kamenem. Celé čtyři roky jsem trnula strachy, že něco moc useknu a ono...ono už to tam totiž pak nejde jen tak přilepit. Prostě je to useknuté navždy. No a když na něco tak intenzivně myslíte, jako já na ten fatální zásek, tak se to samozřejmě stane (J. A. Komenský bez nosu, Gaius Julius Ceasar bez prstu, já bez prstu apod.).  A tak jsem nějak prolezla, všechno zapomněla a dala se na jinou profesní dráhu.

Své sochařské zkušenosti jsem oprášila až když jsem otěhotněla se svým prvním dítětem. Představovala jsem si, jak budu promyšlenou silou a její správně volenou intenzitou hníst jeho duši a tvarovat charakter podle univerzálního a všeobecně uznávaného modelu DÍTĚTE.

Ale ouha! Obě mé děti nenaplnily má očekávání v modelovacím slova smyslu.

Snažila jsem se tlakem v nich zanechávat pozitivní otisky typu: Drobí se na talířek. Vypni to a žij realitou. Na ten kroužek půjdeš i když se ti nechce, je to dobré pro tvůj vývoj a hlavně, už jsem to zaplatila. Sousedi se zdraví, to je jedno, že se ti nelíbí. Komunikujte slovy, ne že se hned zmlátíte! Bez vyčištěných zubů nelze opustit byt. Jestli se rozčílím, budu rozčílená.

Jaké bylo mé překvapení, když na tlak děti odpovídaly protitlakem. Můj pozitivní otisk  byl jejich odporem smazán, nebo dokonce vyhřezl do protitlakové boule. Tyto boule mě začínaly tlačit na duši a co víc, většinou v ní zanechaly trvalý otisk. (Tak vychovávám já je, nebo oni mě??). Někdy se zdálo, že můj nátlak nese ovoce a otisk se udržel. Bylo to však jen zdání, protože protitlak se objevoval na jiných netušených místech v podobě silného výbuchu.

Duše dětí se chovaly jako hlína, ale poddajné byly asi jako kámen. Když jsem do toho praštila, aby se to srovnalo, pěkně jsem si nabila a bolelo to mě. Vzít klacek
a celé to rozmlátit jsem se opravdu neodvážila.

Začala jsem mít strach. Začala jsem se bát, že zkazím něco, co už nepůjde napravit. A když tak intenzivně na něco myslíte.....víte jak to dopadlo s Komenským, že? Začala jsem to tedy lepit odbornou literaturou. Četla jsem knihy o výchově. Většinu z nich jsem vzteky rozcupovala na malé kousíčky a poslala po větru. Proč? Protože jejich rady na mé děti nepůsobily, nebo jsem neměla dost trpělivosti s jejich aplikací. Nejraději bych nečekala na to, jak děti prolezou a rovnou se dala na jinou profesní dráhu. Pravdou však je, že zpátky do dělohy už si je nenarvu. Pomalu jsem se tedy začala loučit s všeobecně uznávaným modelem dítěte. Chtěla jsem dokonce rezignovat s konstatováním, že nebudu mít jeho kopie, ale dva naprosté originály.

Jenže pak jsem se zase někde dočetla, že rodič by měl být svým dětem průvodcem. Nic víc, nic méně. Hurá, další nosná poučka do mého seznamu pouček! A už zase cválám na koni výchovy dál k imaginárnímu cíli. Pořizuji si červený průvodcovský deštníček a začínám se učit řeči. Řeči mých dětí. Průvodce by měl umět jazyk svých klientů, ne?

Když je potřeba, aby se před obědem převlékly z pyžam, řeknu jim, ať už si změní skin.

Když je potřeba, aby poslouchaly, co říkám, vyzvu je: joini se na mě!

Když je potřeba, aby začaly s úkoly, řeknu jim ať už to začnou kraftit.

No a když jim chci oznámit, že o víkendu přijedou babička s dědou, řeknu jim, že dorazí týpka s villagrem.

Vážně nevím, jestli jsem to chytla za správný konec…

Proto je tu konec, ale tentokrát nečekejte žádná ponaučení a už vůbec ne o výchově dětí. Mám tu jen citát, můžete si ho přidat do svého seznamu citátů:

„Zdržím-li se zasahování do záležitostí druhých, starají se sami o sebe.

Zdržím-li se poroučení druhým, jednají sami za sebe.

Zdržím-li se kázání druhým, zdokonalí se sami.

Zdržím-li se zneužívání druhých, stanou se sami sebou.“

Milton Friedman

Takže se dnes zdržím v práci a doma se budou dít zázraky! 

   

 Původní text:

V mládí jsem studovala sochařskou školu. Nebylo v tom moc volné tvorby, pracovali jsme hodně podle sádrových modelů. Měla jsem ráda práci se sochařskou hlínou. Promyšlenou silou a její správně volenou intenzitou tvarujete poddajnou hmotu. Tady uberete, tady přidáte. Když je to nakřivo, trochu do toho praštíte a ono se to srovná, když to vypadá blbě, vezmete klacek a celé to rozmlátíte. Horší to bylo s kamenem. Celé čtyři roky jsem trnula strachy, že něco moc useknu a ono........ už to tam totiž pak nejde jen tak přilepit. No a když na něco tak intenzivně myslíte, jako já na ten prosekaný výtvor, nebo uprýsknutý roh soklu, tak se to samozřejmě stane. A tak jsem nějak prolezla, všechno zapomněla a dala se na jinou profesní dráhu.

Své sochařské zkušenosti jsem oprášila až když jsem otěhotněla se svým prvním dítětem. Představovala jsem si, jak budu promyšlenou silou a její správně volenou intenzitou hníst jeho duši a tvarovat charakter podle univerzálního a všeobecně uznávaného modelu DÍTĚTE.

Ale ouha!

Obě mé děti nenaplnily má očekávání v modelovacím slova smyslu.

Snažila jsem se tlakem v nich zanechávat pozitivní otisky typu: Drobí se na talířek. Vypni to a žij realitou, ta je důležitá. Na ten kroužek půjdeš, už jsem to zaplatila a je to dobré pro tvůj vývoj. Toho souseda budeš zdravit ať ti připadá jak chce. Komunikujte slovy, ne že se hned zmlátíte! Bez vyčištěných zubů nemůžete opustit byt. Jestli se rozčílím, budu rozčílená.

Jaké bylo mé překvapení, když na tlak děti odpovídaly protitlakem. Můj pozitivní otisk jím byl smazán, nebo vyhřezl do protitlakové boule. Ta jakoby tlačila na moji duši a většinou v ní zanechala otisk. (Tak vychovávám já je, nebo oni mě??). Někdy se zdálo, že můj nátlak nese ovoce a otisk se udržel. Bylo to však jen zdání, protože protitlak se objevoval na jiných netušených místech v podobě silného výbuchu.

Duše dětí se chovaly jako hlína, ale poddajné byly asi jako kámen. Když jsem do toho praštila, aby se to srovnalo, pěkně jsem si nabila a bolelo to mě. Vzít klacek a celé to rozmlátit jsem se opravdu neodvážila.

Začala jsem mít strach. Začala jsem se bát, že zkazím něco, co už nepůjde napravit. A když tak intenzivně na něco myslíte..... Začala jsem to lepit odbornou literaturou. Četla jsem knihy o výchově, ale pak byla naštvaná, že jejich rady na mé děti nepůsobí, nebo nemám dost trpělivosti s jejich aplikací. Nejraděli bych nečekala na to jak prolezou a rovnou se dala na jinou profesní dráhu. Jenže zpátky do dělohy už si je nenarvu....

Až jedna živá, ne napsaná, paní psycholožka mi řekla, že rodič by měl být svým dětem průvodcem. Nic víc, nic méně.

Potlačuji tedy své tlaky a učím se řeči. Průvodce by měl umět jazyk svých klientů, ne?

 

Když je potřeba, aby se před obědem převlékly z pyžam, řeknu jim, ať už si změní skin.

Když je potřeba, aby poslouchaly co říkám, vyzvu je: joini se na mě!

Když je potřeba, aby začaly s úkoly, řeknu jim ať už to začnou kraftit.

No a když jim chci oznámit, že o víkendu přijedou babička s dědou, řeknu jim, že dorazí týpka s villagrem.

Vážně nevím, jestli jsem to chytla za správný konec……..?

 

Tentokrát nemám žádná ponaučení a už vůbec ne o výchově dětí. Mám tu jen citát:

 

A možná ještě lepší citát z knihy Doktoři od Ericha Segala kde klient křičí na svého terapeuta: "...vy psychologové, kde byste byli, nebýt matek......?!