Věk nejistý

 

Čas od času se dostanu do situací, které mě vedou k zamyšlení nad tím, kolik je mi vlastně let. Velice často si svým věkem nejsem jistá.

Například když jsem na lekci power jógy a cvičím vedle svého sedmdesátiletého kolegy. Nejprve dvacet svižných pozdravů slunci. Kolega začíná funět. Mě se zatím daří své funění maskovat do procítěného plného jógického dechu. Pak nějaké pozice s výdržemi. Nezakrytě funíme oba. Na závěr svíčka a následná pozice pluhu, kdy se váš zadek ocitne nad vaším obličejem a nohy máte za hlavou, posléze pozice karda pidasana (pozice tlaku na uši), kdy zadek je stále nad obličejem, ale nohy jsou skrčené s koleny vedle uší.

Vyrovnaný a klidný hlas cvičitelky, nás instruuje kam položit kterou část těla. Přestože cvičí s námi, zní to, jakoby ležela na lehátku u bazénu s drinkem v ruce a pozorovala kolibříky sající nektar orchideí (mimochodem je nejméně o 5 let starší než já).

Takže, pozice svíčky- stařešina vedle mě energicky vymrští svou dolní polovinu těla do vzduchu a 3 minuty výdrž. Já se zatím 3 minuty zmítám mezi nebem a zemí ve snaze dostat své pozadí do vzduchu. Konečně! Ale ouha, kmet už má vzorně natažené nohy za hlavou v pozici pluhu. Krev mi tepe ve spáncích a velice pomalu spouštím své dolní končetiny kamsi do neznáma. Nohy mi mizí z dohledu, do mého zorného pole se však derou špeky z oblasti břišní. Skládají se postupně na sebe ve tvaru několika pneumatik. Nohy mi visí za hlavou ve vzduchu a jejda, kupodivu jim v další cestě k zemi brání břicho. Radost z mého nového objevu mi zkazí opět ten starší muž od vedle, během mého zamyšlení nad spojitostí noh a břišního sádla, vykonal pozici tlaku na uši a už leží na zemi v hluboké závěrečné meditaci. Ostatní také meditují a v celé tělocvičně jedině můj zadek stále ještě trčí do vzduchu. Rychle s ním fláknu na zem, zavřu oči a…...probudím se až po jemném zamlaskání mého souseda, které směruje na mě. Tělocvična je prázdná.

Cestou domů si v metru přečtu článek o jedné slavné operní pěvkyni, která ve svých šedesáti pěti letech drží střídavý půst a do toho denně uběhne 15 km. Ohromí mě to tak, že přejedu čtyři stanice a probudím se až v Letňanech. Když už jsem tady, zamítnu pozvání velkého billboardu na veletrh For geront a jdu do obchoďáku koupit dar mému otci k sedmdesátým prvním narozeninám. O víkendu to jedu k našim oslavit.

A právě u rodičů pochybnosti o mém mládí ještě vzrostou. Poslechněte si jak.

Je před Velikonocemi, otec má ty narozeniny a hlídá s matkou už tři dny mé děti. Jedu za nimi a tak jsem v autě sama, mám tedy čas přemýšlet. Na Beatu hraje Ozzy, na Vltavě Bach. Napadá mě, že bych měla rodičům trochu domluvit, aby myslely na své zdraví a věk, nedřeli se tolik a raději si začali přikládat drny na hruď. Možná bych s tím mohla začít já a motivovat je. V této nekronáladě dojedu do rodné vsi. Děti skáčou na trampolíně, jejich děda skáče na trampolíně. Nikdo mi nevěnuje pozornost a tak si motyčkou dělám drny do zásoby. Až když začne na trampolíně téct krev, všimnou si mě. Otec vyskočí a běží zabít králíka, abych měla co jíst, při té příležitosti mi nastříhá u potoka proutky, abych měla z čeho plést velikonoční výzdobu. Já mezitím sedím kuchyni, poslouchám tok slov mé matky a pojídám její beztvaré, leč chutné moučníky.

Po obědě se jde na pole. Celé odpoledne se sází brambory do řádků, jejichž konec prostě není vidět. Mám za úkol odvézt tam autem moji devadesátiletou babičku, která sice trpí pokročilou stařeckou demencí, ale když ji posadíte do brázdy a dáte jí do ruky naklíčenou bramboru, ožije a paměť se jí jako zázrakem vrátí - přesně ví, co má dělat, co je za roční období a ten pán s pluhem, že je její syn.

O půl sedmé se zaorává poslední řádek a já cítím příležitost začít mluvit o drnech. Otec však nemá čas, telefonuje - nahání ho nějaké čtyřicítky, že to s nimi musí přijet oslavit. Sklepe ze sebe hlínu a bramborové klíče, vytáhne zpod postele housle a mizí pařit do noci.

Moje matka během noci upeče pětipatrový dort, napíše tři články do regionálních novin a zorganizuje velikonoční zpěvy pod lípou svobody uprostřed vsi.

Já přirozeně celou noc prospím.

Druhý den se všichni kromě mě zdají být čerství, odpočinutí a plní energie. Po rodinné oslavě svého pokročilého věku můj otec nasedne na kolo a jede do práce na noční službu pět kilometrů do kopce! V rámci služby stihne ještě zkoušku ochotnického divadla a v pondělí od 7.45 do 8.35 vyučuje tělesnou výchovu třetí ročník chlapci. Je totiž vychovatelem a ještě učitelem tělocviku. Moje matka zatím podojí krávu, udělá sýry, jogurty a upeče další pětipatrový dort. Děti se psem, slepicemi a králíky jsou na trampolíně. Jen já a moje devadesátiletá babička jsme opravdu znavené a musíme si jít lehnout.

Probudí mě až telefon. Volá mi rozrušená kamarádka. Její pětaosmdesátiletý letý otec s totální endoprotézou kyčelního kloubu na pravé noze (to je ta, kterou se šlape na plyn) si koupil nové auto. „Vždyť má řidičák z první republiky…. Proč nové? Víš proč nové?? Prý aby mu 15 let spolehlivě sloužilo!“

Jak jsem měla reagovat? Řekla jsem jí, ať se uklidní a věří tomu, že její otec bude do sta let řídit svůj zánovní vůz, zatímco ona bude mít dávno drny na hrudi.

Z toho všeho neplyne to, že by na nás věk neměl vliv. Věk vliv má, ale na nás je, jak moc tomu vlivu podlehneme.