HLAS:

HLAS:

„Měla bys tam jet, všichni tam jedou, co si o tobě pomyslí, že nejedeš….a navíc je to užitečné tam jet. Snaž se být užitečná a jdi příkladem“

A tak jsem se jednoho letního odpoledne ocitla na skautském táboře. Moje dcera v něm strávila celkem třináct dní a teď jsme ho ještě s kamarádkou matkou a ostatními rodiči přijeli zbourat. Půl dne jsme nosili a důkladně rovnali na hromadu nějaká dřeva, zahrabávali latríny, ničili systém hadic přivádějících vodu z rybníka do lesní umývárky, pokáceli stožár i týpí a mnoho dalšího. Večer se uskutečnil rozlučkový táborák, kde jsme se s kamarádkou opravdu dobře bavily, než do toho vstoupil Hlas: „Už zpíváš moc nahlas, víš, že tím rušíš ty co mají hudební sluch? Měla bys jít raději spát. Bolí tě přece hlava. Když se nevyspíš, budeš zítra pěkně protivná.“

A tak jsme si to s kámoškou v pokročilé noční době namířily k našemu stanu, který jsme si postavily nedaleko v časné denní době. Uvnitř na stěně chodbičky už nás vyhlížel slimák nevídaných rozměrů. Jeho odstraňování různými přírodními materiály se úplně nezdařilo, protože nám nakonec někam spadl a nebyl k nalezení. Snažily jsme se na něj zapomenout a doufaly, že se zbytek jeho rodiny neobjeví v naší stanové ložnici. Neobjevil. Bohužel se tam neobjevil ani můj zubní kartáček. Toto zjištění se jevilo jako naprosto fatální pro moji další existenci.

A ten Hlas mi to jen potvrdil: „Takže tohle znamená, že musíš jít spát s nevyčištěnými zuby. Co jsi dnes všechno žvýkala??? Dortík, sušenky, maršmeloun a špekáček u ohně, co? To všechno si teď nemůžeš vyčistit. Doufám, že si uvědomuješ, jak je to fatální pro správný vývoj tvého chrupu?“

Odkud se to ozývá? Kdo to na mě mluví? Můj mozek? Mami? Babi? Ne to je blbost, to bude tem slimák. Byl očarovaný, to je jasné, že mě to hned nenapadlo.

Tak jsem si na své upocené tělo přilepila voňavé pyžamo a odevzdaně zalezla do spacáku. Oblečení, které jsem na sobě měla celý perný den, včetně ponožek, jsem zmamlala do úhledné koule a položila si ji pod hlavu místo polštáře.

Nejlépe se mi usíná na břiše v jogínské pozici levharta. Jenže ve spacím pytli můžete zaujmout tak maximálně pozici pytle. Zírala jsem do textilního větráčku nad mojí hlavou, vyhlížela ztracené pohodlí, když v tom udeřil zase ten Hlas: „Hmm, je ti jasné, že neumytá, nevyčištěná, bez polštářku a v pozici rozšlápnutého výtrusu prostě neusneš! Skřípání zubama ti moc nepomůže, když je máš slepené plakem. Co budeš dělat? Využij ten probdělý čas nějak užitečně…. neměla bys jít zkontrolovat, jestli správně uhasili oheň?“

Kamarádka pravidelně oddychovala, tábor utichl, praskání hořícího lesa bych tedy slyšela i ze stanu, tak jsem nikam nešla. To ten dotěrný Hlas asi trochu naštvalo, protože se do mě pustil s ještě větší vervou:

„Hej ty, můžeš mi vysvětlit, proč se člověk ve svém tisíciletém vývoji snaží maximálně ulehčit život a získat pohodlí, když nakonec skončí v plátěném přístřeší kde se pohybuje po čtyřech? Kde nemá základní hygienické potřeby ani základní nábytek jako např. p o s t e l? Ocitne se bez přísunu teplé i studené vody, bez elektřiny, bez možnosti připojení k síti, bez nutných analgetik a čurat….čurat chodí do vysoké trávy nebo díry v zemi? K čemu byla evoluce, když se v tom stanu nemůže ani vzpřímit na zadní končetiny? K čemu snaha Edisona, Křižíka nebo Gatese? Proč takhle dobrovolně trávit svůj volný čas? Vždyť je to nesnesitelné!“

Velice ráda bych tomu Hlasu odpověděla. Ještě před několika lety jsem znala odpověď na tyto otázky. Tenkrát jsem přesně věděla, proč takhle trávím dobrovolně a ráda svůj volný čas. Teď jsem si ale nějak nemohla vzpomenout. Vážně to nevím a stejně jako Hlas, v tom nevidím žádný smysl, jen utrpení. Hlas chtěl však odpověď. Komu poslat otázku dál, když všichni spí? Už vidím nadšené výrazy skautských vedoucích, když je o půl druhé v noci probudím s příznačným dotazem na rtech: „Do prdele, co děláte tady v té děsné přírodě, proč nejste v pohodlí civilizace????“

Oslovila jsem tedy raději Boha, jak to ve chvílích osamělých dilemat obvykle dělávám: „Ach Bože, proč?“

Ticho, žádná odpověď….

Během těchto živých rozhovorů má spolubydlící pomalu ale jistě sklouzla ze své nafukovací matračky a zalehla moji levou polovinu těla, která se mi začala odkrvovat. Různými chvaty jsem se snažila umístit to spící tělo zpět na jeho piedestal. Marně, ucukala jsem se do spánku ze kterého mě vyrušil zase ten Hlas:“Vzbuď se, škvor ti procvakl ušní bubínek. Už nikdy nic neuslyšíš.“ A opravdu, v měkkém místě za ušním lalůčkem jsem cítila ostrou bolest. „Vždyť víš, že když spíš ve stanu, musíš mít vatu v uších!“ Chtěla jsem instinktivně odehnat ten strašný hmyz. Naštěstí se ukázalo, že onu bolest mi nezpůsobil škvor, ale bodec náušnice, který se mi zaryl do ucha. Musela jsem si je sundat, ale kam s nimi? Stan nemá na mé straně kapsičku ani mé, před hodinou a půl, voňavé pyžamo nemá kapsičku. Zaimprovizovala jsem a vytvořila si kapsičku na gumě u kalhotek a tam milé náušnice vložila. Pak jsem znovu marně vyřkla Božeproč a usnula.

Vzbudila jsem se, když byl všude ještě klid. Potřebovala jsem jít do vysoké trávy, protože díra už byla zasypaná. Než jsem si nazula boty, vyhodila jsem z jejich vnitřku dva slimáčí bratry, pak potichu rozepnula zip stanu a vzpřímila se na zadní končetiny do …...do ……..do nádherného svěžího, ještě neopotřebovaného dne. Z louky stoupala ranní vláha v podobě křehké mlhy. Nad ní, na jasném do růžova zbarveném nebi, se měsíc loučil se sluncem a slunce na něj ospale střílelo své ostré paprsky skrze řasy na neúplně otevřených víčkách tohohle rána. Mé oči se naopak otevřely dokořán a zíraly na ta jitřní kouzla spojená s východem slunce. Kapkami rosy jsem si umyla obličej, stébly trávy ostřice jsem si oškrábla plak ze zubů, snědla pět kvítků sedmikrásky proti bolení hlavy a sežvýkala list šťovíku pro svěží dech. To vše cestou do vysoké trávy. Tam jsem si dřepla a z kalhotek mi vypadly náušnice.

Ó to je tak magické, ztracené náušnice ve vysoké trávě při východu slunce. Budou tu ležet několik let, aniž by to někdo tušil a nejspíš je nikdy nikdo nenajde, takže tu budou a budou a budou. Všechno bylo tak romantické a radostné. Pociťovala jsem velké uspokojení, velkou radost a velké štěstí, aniž bych chápala PROČ. Také jsem se cítila nabitá energií a dobrým pocitem, že jsem zvládla ten boj s nekomfortem. Kdyby tu byl facebook a zeptal se mě, jak se cítíte, odpověděla bych Tuctovka se cítí zoceleně. Takhle jsem to mohla sdělit jen Hlasu, nebo Bohu.

A propó Hlas, tak ten jsem neslyšela, slyšela jsem jen ten svůj, překvapilo mě jak zpívá docela silně: Jůůnáácííí vzhůůru vóólááá den…….

V tomto příběhu zaznělo několik důležitých ponaučení potřebných pro váš život. Hlavně to o těch škvorech, falešném zpívání a nutnosti zapojit se, to si vezměte k srdci. Ponaučení však není nikdy dost, proto ráda připojuji další:

- Neopovrhujte mluvícími slimáky.

- Pokud položíte Bohu nějakou otázku, nečekejte okamžitou odpověď. Ta může přijít až za několik hodin ne-li let.

- Kromě pozice pytle můžete ve spacím pytli zaujmout ještě pozici kokonu, nebo tlusté larvy.

- Jestli se rozhodnete, pořídit si nafukovací matračku, rozhodně s protiskluzovým efektem.

- Pokud mluvíte se svými dětmi, věřte, že ozvěna vašich hlasů jim bude rezonovat v mozku hodně dlouho, přestože to vypadá, že momentálně vás vůbec neposlouchají.