COŽE?

                                                                                                                                                            

Na úpatí rodičovství bylo mým velkým předsevzetím, že při výchově dětí nebudu používat fráze. Nyní, do rodičovského zenitu daleko, denně použiji tak tři fráze za hodinu. Jako matka neustále selhávám, a tak své děti vychovávám slovy:

Zapni si mozek, žij v realitě, jak můžeš na něco takového zapomenout, ty jednou ztratíš hlavu, přemýšlej hlavou, ne kolenem, jak chceš v životě obstát s takovým přístupem…...atd.

A pak ráno vstanu….vstanu tak, abych byla o 30 minut dříve v zaměstnání, protože tam mám hromadu práce na tu školní akci, která je již příští týden. Stejně nemohu spát, protože jsem ve stresu z toho, že nestíhám udělat všechno, co udělat chci. Když nastoupím do vymrzlého vagonu metra, okamžitě usnu. Zdá se mi sen. Je to sen o tom, že je pátek a já jedu z práce domů. Tělo se mi uvolní a mysl zklidní, protože mě čeká volné páteční odpoledne. Jsem skoro v nirváně, když v tom se probudím a vidím, že nejedu domů, ale do práce a vlak právě zastavil ve stanici, kde sídlí instituce mého zaměstnavatele. Cože, to byl jen sen? Ještěže jedu dřív, protože jsem z toho tak rozrušená, že si musím na uklidnění rychle koupit v nejbližším pekařství koblížek. Pak už se začínám těšit, jak si k němu dám za chvíli v práci kafe.

Suverénně nakráčím do vrátnice školy a vyzvednu si svoje pracovní klíče na věšáčku ve zdejší skříňce. Třída by měla být prázdná a zamčená. Proč je tedy dokořán a plná mých studentů? „Co tu proboha děláte? Proč nejste na tělocviku?“ „No ve čtvrtek tělocvik nemáme, to máme přece vždycky od první hodiny vás.“ Cože, čtvrtek….a první hodina? Vidina kávy se rozplývá, koblížek se rozplácl pod tíhou mého zjištění a vytéká z něho jahodový džem. Navíc, přestože jsem tu chtěla být o půl hodiny dříve, mám v podstatě půl hodiny zpoždění.

Pod vlivem těchto událostí se již od první hodiny začínám těšit na oběd. Když doučím a přijde jeho čas, nemohu najít čip, bez kterého mi oběd nebude vydán. Prohledávám všechny třídy, ve kterých jsem ten den byla, a zapojuji i studenty, vlastně zapojuji všechny kolemjdoucí. Mám opravdu hlad, a tak začínám být nervózní. Čip i s klíči mi nakonec donese paní uklízečka, našla to vše na bezbariérovém záchodku položené na boxu s papírovými utěrkami. Vítězoslavně se dostavím do jídelny, čipnu si a tdddm...mám odhlášený oběd?! Cože, dnes jsem o hladu? No jo vlastně, dnes je čtvrtek, to děsně spěchám k zubaři!

Nezbývá než spěchat ještě děsněji, protože jsem se tím hledáním čipu děsně zdržela. Vlaji chodbou k východu, ale ještě potkávám kolegyni, která se chce o něčem poradit ohledně té školní akce příští týden. „Ale to počká když spěcháš, vždyť je to až za 14 dní.“ Cože, za 14, slovy: č t r n á c t dní?! No to je vlastně skvělá zpráva! Tlak na mé hrudi povoluje a já mám pocit, že všechno na světě zvládnu a život je tááák dlouhý. Přesto nepřestávám spěchat. Ukládám klíče do skříňky a běžím na metro. 

Tak moc myslím na to, že nesmím usnout, aby se mi zase nezdála nějaká noční můra, až z toho nastoupím do metra v opačném směru. Zjistím to až na konečné, a tak se noční můra nedostavuje ve snu, ale začíná se uskutečňovat v reálu. Jsem v totálním časovém skluzu. Volám zubaři, že se k němu nestihnu dopravit, ať mi dá jiný termín. Zubař evidentně nechápe,

o čem mluvím, termín u něho mám za tři měsíce. Cože, za 3, slovy t ř i?

Do prdele, kde jsem to tedy dnes měla být? Položím telefon a vzápětí mi volá ortodoncie, že už na mě a mého syna čekají 15 minut, a pokud se nedostavíme do dalších patnácti minut, už nás nevezmou. Cože, p a t n á c t?

Opět zvoní telefon, tentokrát volá moje matka a chce se mnou řešit oslavu mých narozenin. “No víš a je to takové dobré číslo, tak jsme si s tatínkem mysleli na nějakou větší oslavu, co bys tomu říkala?“….“Co je na čtyřicet šestce dobrého ke slavení??“ „Ale my mluvíme o letošku, čtyřicet šest ti přece bude až příští rok.“ Cože, letos mi bude teprve čtyřicet pět ? Artróza v koleni ustupuje, zrak se mi okamžitě zlepšuje. A tak ujišťuji maminku, ať mi nic nekupuje, protože největším darem těchto narozenin je zjištění, že jsem o rok mladší, než jsem si už rok myslela! Všechno stihnu, všechno oslavím a život je táááák dlouhý.

Když konečně dorazím před náš dům, vytáhnu klíče a snažím se odemknout vchodové dveře. Proč to nejde? Vždyť ten klíč vůbec nepasuje do zámku. Nevyměnilo družstvo vložky? Jsem před správným domem? Ve správném městě? Na správné planetě? Cože, mám v ruce pracovní klíče a na věšáčku v té skříňce na vrátnici školy jsou moje klíče od domova?

Začíná sněžit. Rezignovaně si sednu na schody a čekám, až přijde některé z mých dětí ze školy domů a odemkne mi. Možná mi řekne: „Mysli hlavou, ne kolenem.“, nebo: „ Jak můžeš něco takového zapomenout, žij v realitě“…..atp.

Ale nic takového od nich neslyším. Ani pak, když si doma konečně ohřívám oběd v mikrovlnce. Jakmile se vnitřek trouby dotočí, ona zhasne, zapípá, otevřu ji, ale jídlo v ní není. Cože? Kam zmizelo? Trouba ho spolkla? …..“Mami, jestli hledáš ten talíř se studenou omáčkou a masem, tak je na stole.“

Cože?

Z tohoto článku vyplývá několik frází:
Po někom ty děti být musí.
Kdo s čím zachází, tím také schází.
Co není v hlavě, musí být v nohou.
Co není na papíře, není.
Když je někdo blbej, tak je blbej, a ani svěcená voda nepomůže.