PLES aneb "A to nebylo všechno."

 

Jednoho dne se mi na sociální síti nějak vysdílel odkaz s pozvánkou na ples střední školy, na které jsem maturovala před 28mi lety. Okamžitě jsem to poslala dál. Samozřejmě se ozvaly spolužačky, se kterými jsem doposud v kontaktu, avšak ozvalo se i pár spolužáků, o kontaktu s nimiž jen tajně sním. Nicméně se mi vybavili v celé své kráse. Štíhlí až vychrtlí, vysocí, pozérsky oblečení, s lehce až silně skandální pověstí a ten jeden měl lícní kosti, druhý zase ty oči a třetí vlasy do půl zad. Spolužačkám se vybavilo v podstatě to samé. Nezávisle na sobě jsme tedy dospěly k názoru, že se na tom plese musíme objevit, a to v celé své kráse.

Do plesu zbývalo 14 dní. Já osobně jsem začala držet bezlepkovou, bezsacharidovou a bezlaktózovou dietu, byla jsem 2x na cvičení a jednou jsem vyběhla schody do prvního patra. Hodně pohybu. Mimo to, že jsem absolvovala všechny tradiční zkrášlovací procedury, jsem na sebe začala 3x denně nanášet samoopalovací krém a živit se mrkví, to abych měla bronzovou pleť. Když jsme se sešly se spolužačkami na společný nákup šatů, byla jsem tak bronzová, že mě nemohly poznat. Nakonec, když mě poznaly, začaly mi přezdívat Xixao namísto Salmo Hayek, jak jsem si původně přála.

A to nebylo všechno.

Zacpaly jsme kabinky jednoho obchodu asi na 12 hodin a zkoušely a zkoušely všechno, co jsme našly uvnitř tohoto domovského obchodu, ale i v obchodech okolních. Tam jsem zjistila, že mé kolegyně zašly ještě dál. Jedna investovala do samodržicí nalepovací podprsenky, která se nakonec ukázala jako nedostačující, a tak použila ještě pushupku. Výsledkem byla double prsa. Druhá nám vyprávěla o tom, jak byla na lymfatické masáži, aby probudila své libido. Ovšem nejvíce zabodovala Tereza. Ta totiž stihla podstoupit plastickou operaci očních víček.

Přátelé, daly jsme do toho všechno! A to nebylo všechno.

Abychom se dostaly na ples, musely jsme absolvovat 120ti kilometrovou jízdu autem ve sněhové vánici. Na jejím konci následovalo tzv. KDkD tedy konečné doladění k dokonalosti. To se odehrávalo v restaurátorské dílně jednoho našeho známého, ve které nám konkurovaly barokní postavy polonahých alegorií neřestí smilstva a pýchy. Blahosklonně na to zíral svatý Jan Nepomucký z podstavce se zlaceným nápisem „Světské radosti, Boží starosti“. Prachem z pískovce jsme docílily dokonalého peelingu a pak i makeupu.

A to nebylo všechno.

Když nadešla ta osudná chvíle a my nakráčely do Domu Kultury Koruna, zjistilo se, že Tereza zapomněla lístky v Praze…...tdddm… Naštěstí jsme byly tak krásné, mladé a sebevědomé, že nás pustili dovnitř i bez lístků. Hned u baru se na nás vrhla Renata. Renata? Moc jsme si ji nepamatovaly, ale ona znala všechny naše historky. Údajně chodila do stejného ročníku, jen na jiný obor. Stále jsme nenápadně vyhlížely Lícní kosti, Oči a Vlasy. Nikde po nich nebylo ani vidu a to jsme si objednávaly již třetí lahev Chardone. Trochu nám bylo divné, že tamhle sedí nějací tři divní chlápci a celou dobu na nás tak koukají. Jeden měl pupek, druhý pleš a třetí byl plešatý s pupkem, no děsnééé! Nééé to nemůže být pravda, vždyť to jsou Oni. I přes to veliké zklamání jsme měly radost, že je vidíme. Od té chvíle jsme se výborně bavily. Nikdy jsem se nenadála toho, že si budu s rebely tohoto typu povídat o dětech a zážitcích z rodinných dovolených. Jen Renata s tím svým závějovitým makeupem a podmanivým tenorem nám tu symbiózu trochu narušovala.

A to nebylo všechno.

Nad ránem jsme ze setrvačnosti zamířili ke starému dobrému nonstopu U Sklenáře. Cestou jsme zjišťovali, co všechno se v tom našem studentském městě změnilo. Hlavním zjištěním bylo, že nonstop U Sklenáře už neexistuje. Místo něho tam byla vietnamská večerka. Tak jsme si ze setrvačnosti zakoupili červený krabicák a popíjeli venku.

A to nebylo všechno!

Až v tuto chvíli vyšlo najevo, že Renata, ta která se k nám přidala a zdálo se, že patří k našemu ročníku, přestože nikdo moc nevěděl, o koho se jedná, tak tahle Renata byl za našich let Čéňa. Ten Čéňa, se kterým jsem se líbala v prváku na lyžáku, a ten Čéňa, se kterým se Tereza líbala ve druháku na exkurzi v lomu na sklopísek.

Z toho jednoznačně plyne, že 28 let je dlouhá doba.

Že čas nevrátíte, ani když si nalepíte větší podprdu nebo se namažete samoopalovákem.

Že nestárnete, ale jen se měníte stejně jako urbanistické uspořádání vašeho studentského města.

Že jednou za čas se setkat s někým, na koho jste už v podstatě zapomněli, může být nebývale osvěžující, pokud to není nebývale zdrcující.

Že ke své existenci můžete přistupovat buď se skepsí (asi jsem to přehnala, vypadám jako křovák), nebo s naivitou (je to perfektní, jsem úplně jako Salma). Z textu vám je jasné, jakou možnost volím já. 

S pozdravem naivní Tuctovka.