Prázdniny křečka

 

Nedávno se mi dostala do rukou básnická skladba Pustá země od nestora angloamerické literatury 20. století T. S. Eliota. Jeho jméno jsem znala, protože k němu vzhlížel můj oblíbenec Jack Kerouack, ke kterému jsem zase v postpubertě vzhlížela já.

No nic, prostě jsem si tu básnickou skladbu přečetla (asi za 30 minut) a velmi mě uchvátila, přestože jsem vlastně vůbec netušila o čem ten týpek točí. Z přebalu knihy jsem se dozvěděla, že Pustá země je nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, a pak něco
o Homérovi, historickém vědomí a simultánním řádu. Prostě hustá mlha.

No nic, tak jsem zkusila Wikipedii. Utkvělo mi toto:

-  T. S. Eliot je nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

- Dílo je složitou výpovědí o době mezi válkami.

- Autor se snaží vyjádřit bezmocnost člověka proti smrti.

- Hlavním hrdinou je nepojmenovaný Kdožčlověk (Everyman).

- Rýmy se mísí s volným veršem

- První tři části tvoří světský prostor básně.

- Část nazvaná Šachová partie je částečně tvořena rozhovorem dvou žen.

- Na konci básně zazní hrom, ale vláha nepřijde. Kaple v níž mel být svatý grál, je prázdná…

No nic, i přes všechny tyto šokující informace jsem se rozhodla stát se nástupcem tohoto muže a sepsat nejvlivnější dílo 21.století. Zkusila jsem tedy vysoustružit podobně hluboký až nejhlubší text. Předkládám vám ho zde pod názvem Prázdniny křečka. Kombinuji tam co se dá, přičemž poselství o nesvobodě domácích mazlíčků souznějící s nesvobodou lidstva je nasnadě.

Kdyby snad někdo nepochopil o čem tam točím, sdílím zde raději už teď v předstihu, co se o tom píše na Wikipedii:

Křečkovy prázdniny je složitá básnicko-prozaická skladba, za kterou Tuctovka českého původu nezískala v roce 2024 vůbec žádnou literární cenu. Dílo je hlubokou výpovědí
o prázdninovém období mezi dvěma školními roky. Myšlenky o životě mazlíčků, které rezonují současnou společností, zde dostávají nadčasový rozměr. Tuctovka se zde snaží vyjádřit bezmocnost křečka proti jeho osudu. Tématem básně je obecně těžký úděl a jejím hrdinou je hlodavec pojmenovaný hned několika jmény, což může nepozorného čtenáře zmást. Proto je nezbytné číst pozorně.

Skladba sestává ze tří částí. První dvě tvoří prostor pro vylíčení střetu autorky s domácími zvířaty v rustikálním prostředí vsi a střetem autorky s domácími dětmi v prostředí městského panelového domu. Volný verš se střídá s obkročným a s autentickým rozhovorem matky s jejími potomky.

Závěrečná část skladby je prozaickým obrazem duchovní pouti všech zúčastněných směrem k mrazáku. Ten se ukáže přeplněn zbytečnostmi. Svatý grál není kam umístit.

Tak teď jste dokonale připraveni pojmout mé vrcholné dílo.

 

 

Prázdniny křečka

I.                 Část:  Bizár na vsi

Blátivé jaro a zpod mraků chladně mžourá slunce, co líně chystá se vysoušet louže plné slz paní zimy.

 

Vycházím z chléva, a tak opouštím dvě až tři krávy

a než šlápnu do mokré trávy,

uzřím ve vratech stodoly siluetu mého otce proti nebi olověnému.

Věnuje pozornost něčemu tam zavěšenému….Achich.

Beru bílou křídu a píšu nad další kotec

naší králičárny MRTEV.

A to není zdaleka konec

Pinďa a Fifinka se musí mít na pozoru

Když Myšpulín visí jak zvonec…..

proti obzoru.

Kdy to as přijde na Bobíka? – naše prase, kterému jsme dali tajně jméno a chodíme ho uhlím krmit. 

Bratr ho naučil i mluvit.

Z plechovky sypu slepicím brouky mandelinky bramborové, co nuceni jsme na poli sbírat.

Blbému kuru se s nimi následně musíme vtírat.

Prudce drtí jejich krovky zobany ostrými

a pak prdí vejce co dekor totožný mají s nimi - černé pruhy na zlatém podkladu.

                                                                   Vážně mi to kazí náladu

Prdí i šedobílý trus, a to je hnus.

Někdo mě pozoruje záludně, to cítím.

Otočím se a už ho vidím.

Řítí se na mě ty jeho pařáty a smrduté peří,

že mi zas kohout na hlavě sedí nikdo neuvěří.

V podvečer netopýří signály křižují vzduch nad naším dvorkem.

Když se mi do vlasů zapletou, umřu až rok se setká s rokem.

A ochočená kavka Káča když na rameni mi přistane

sklivce mého oka se jí zamane.

Kresba naší kozy Běly,

 jak od Picassa - ta z bronzu,

ódy na ni pěli,

profesoři umění jak ve štronzu

a tak díky koze na SŠ mě vzali.

Další zásluhy však žádné, přesto zvířectvo tu vládne.

Odevšad dvounohá i čtyřnohá napovrch se derou,

chtějí, potřebují, snášejí, umírají, mizí, smrdí a žerou.

Dvě kočky domácí a čtyři venkovní, málem bych zapomněla!

Taky jeden pes, co ráda jsem ho měla.

 

II.                Část: Partie člověče nezlob se

 

Globální oteplování na srážky je skoupé. Namísto kaluží, rozteklý asfalt pomrkává, jakýže odhozený plast by pozřel tady na autobusové zastávce před naším domem, kde davy lidí mísí se s dopravní špičkou.

 

Ona: Mamíí, jaké je tvé oblíbené zvíře?

Já: Žádné

Ona: Mami! What is your favourite animals?!

Já: Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, takže nevím.

Ona: No já bych chtěla křečka, Adélka má šneky a křečka a křeček je takový cute. Když ho hladím, tak mi Adélka dala radši rukavici, protože je agresivní, ale stejně je cute.

Já: Šneky?

Ona: No takový černý, Adélka jim dává salát, ale on jim tam stejně vždycky shnije. A Linda má křečka zlatýho a předtím měla džungarskýho. A Matěj má psa a holuby.

Já: Tak to asi bydlí v domečku, že?

Ona: No. Všechny moje kamarádky mají nějakýho peta. Jakýho budeme mít peta my?

Já: Žádnýho

Ona: Proč?

Já: Protože by se tu trápil. Jako kdyby tebe zavřeli do klece a hladili tě v rukavici i když nechceš a musela jsi žrát shnilý salát.

Ona: Jsi fakt strašná. (třísk dveřma)

On: Mami, ale psa bysme mít mohli, to není žádný domácí mazlíček.

Já: Aha, a co to teda je?

On: No kamarád. Já vždycky když vidím na ulici nebo někde psa, tak se začnu usmívat a nejde mi to ovládnout.

Já: No to je hezký, ale pes by se tu trápil ještě víc než křeček.

On: Já bych ho bral s klukama ven.

Já: A nemohli bysme nikam na dovolenou, protože psi nesmí do letadla, v autě by blinkal a vůbec. Já jsem třeba s rodičema nikdy nebyla na žádný dovolený ani u moře, protože jsme měli milón petů
a kdybysme je tam nechali, tak by chcípli.

On: No jo, to už jsi říkala milionkrát, jsi fakt strašná. (klik myší)

Oba: Tak aspoň pojedeme k babičce a dědovi?

 

III.              Část:  

Před dveřmi našeho bytu stanul náš soused- vědec a kulturista v jedné osobě, kterému se nedá zhola nic odepřít.

Týden mu budeme hlídat křečka. Je prý mazlivý a můžeme ho vytahovat z klece a hladit si ho. Fuj

Děti piští nadšením.

První den společně překračujeme práh sousedova bytu a dle instrukcí se zatím bezdotykově staráme
o jeho hlodavce. Sypeme mu krmení, doplňujeme vodu, trháme a sušíme salát, dávkujeme vitamíny. Děti na mě tlačí, ať ho vyndám. Dělají se mi mžitky před očima z představy, že tělo té myši budu muset držet v ruce. Zároveň nechci být strašná. Začnu oslovením. Zapomněla jsem, jak se jmenuje, tak mu říkám Franto. Dýchám zhluboka, nechám si očichat špičky prstů a pak ho chytnu a protáhnu dvířky klece. Dám ho na koberec. Je nějaký placatý. Dcera okamžitě vyskočí na opěradlo pohovky a ječí. Syn k němu zalehne a šimrá ho tak, že je stále placatější. Vůbec se nehýbe. Pak vystřelí a míří pod pohovku, Zabráním mu v tom, vezmu ho do náručí a chovám v klíně. Syn si ho hladí. Dcera přestane ječet a sleze z opěradla. Hrozně si chce toho cute peta Frantu pohladit, ale nemůže se překonat. Franta mi zaleze pod ruku a kouká mu jen zadeček. Dcera se ho odváží dotknout prstem. Syn ho chce chovat. Dcera vyleze zpět na opěradlo. Syn dostane křečka do ruky. Když mu Franta uniká a on mu v tom zabraňuje, křeček ho škrábne. Syn se okamžitě svalí na zem jak faulovaný fotbalista a začne sykat, že asi vykrvácí, nebo dostane otravu krve. Vracím vyjukaného hlodavce do klece. Popřeji mu dobrou noc a svým dětem musím říci, že jsou fakt strašní.

Druhý den lákám děti, ať se se mnou jdou podívat na křečka. Odbydou mě tvrzením, že musí dělat něco neodkladného do školy. Světe div se. A tak, světe div se, jdu sama. Pro dnešní den oslovuji aktivního křečka Karle. Nechám ho proběhnout po koberci i po pohovce. Hladím si ho, povídám si s ním a on mi naslouchá, chápe mě a je tak vyklidněný, že mi žere želé vitamín z ruky. I já jsem najednou vyklidněná, usmívám se na tu hnusnou myš a myslím si, že je to kjůd pet. Do reality mě přenese bušení na dveře. Proboha, co se děje, policejní razie? Vrátím Karla do klece a jdu otevřít. Mami, kde jsi, už je večeře. Tatínek musel vařit, když krmíš křečka.

Hned po večeři jsem vzala metr a začala přemýšlet o tom, kam by se nám vešla klec s nějakým hlodavcem, který by byl stejně chápavý jako Karel.

Další den jsem se na návštěvu Karla i Franty moc těšila. Vlastně jsem se k ní upínala. Až zase budu hladit to malinké tělíčko a dívat se, jak se mu hýbou vousky u čumáčku….ani mi nevadilo, že tentokrát se mnou šly i děti.

Franta ještě spal. Lákaly jsme ho na salát, ale nic. Že by utekl? Poodklopila jsem domeček, nějaké chlupy v něm byly. Je tam. Tak co mu je? Děcka, on asi chcípnul.“ Né mami, to není možný.“ Vzala jsem obyčejnou tužku, co ležela vedle na stole a začala s ní do něho dloubat. Nic. „Opravdu tu zbyly jen ty chloupky. Karlova duše už je v křeččím nebi.“ Uklidňovala jsem tímto klišé mé klidné děti a hlavně rozrušenou mě.

Když jsem to s děsem v očích oznámila mému muži a úpěnlivě ho žádala o pomoc, podíval se na mě pohledem játiříkalvysersenasousedskoupomoc a šel si pro gumové rukavice.

Vrátili jsme se k sousedovi a milého křečka chtěli dostat ven z klece, ale nějak se zasekla dvířka nebo co. Vůbec nešla otevřít. Napadlo mě, že to možná byla sebevražda - Franta se zamkl zevnitř, aby ho nikdo nemohl zachránit. Teď jsme tedy museli násilím roztáhnout mříže klece a milého křečka jimi protáhnout. Byl najednou tak těžký. Dali jsme ho do pytlíku a pak do krabičky od čaje na kterou děti nakreslily lihovkou kříž a napsaly MRTEV. Už se těšily na pohřeb v Čimickém háji co máme za domem.

Napsala jsem sousedovi na Krétu. Vyjádřila jsem hlubokou soustrast a nabídla, že všechny výdaje za pohřeb uhradím, ba co víc, vystrojíme Karlovi důstojnou tryznu. Soused poděkoval, uklidnil mě, že to určitě nebyla sebevražda, že spíš stáří, a že se jmenovala Nefertity. Naši nabídku pohřbu odmítl, protože   vzhledem k citům, které k sobě vzájemně s hlodavkyní chovali, by si ji chtěl pohřbít sám. Ať mu ji dáme zatím do mrazáku.

Všechny nás to vyděsilo. Děti se konečně rozplakaly. Těšily se totiž na kopání hrobu. Syn už na balkoně získal motyčku a dcera našla v hračkách umělohmotnou lopatku. Otevřela jsem mrazák a bezradně nad ním stála. Byl plný. Převládala jahodová dřeň a Metaxa. Vyšetřili jsme trochu místa mezi nanuky
a rohlíky a milou čajovou rakvičku s křečkem tam položili. Sbohem. Zašoupla jsem šuple mrazáku
a manžel zavřel dvířka. Děti už byly dávno za domem a cvičně rýpaly do země.  

Doma jsem uklidila metr a vidina zmrzlého těla mrtvého křečka hned vedle rohlíků mě strašila po nocích ještě dlouho.