Zkuste zbytečné starosti zajíst kremrolí

 

    Jsou období v mém životě, kdy je vše v relativním klidu. Bohužel už se ani nepamatuji, kdy tomu tak naposledy bylo. Převládají totiž období, kdy je naopak vše v naprostém chaosu, neladu a zmatku až tak, že se to nedá zvládnout. Střídání těchto období se děje
v určité křivce. Tuto křivku si zaznamenávám v tzv. grafu Tuctovky. Co lze z grafu vyčíst:

Hodnota x je množství času stráveného řešením zbytečných starostí

Hodnota y je množství strávených šlehačkových kremrolí plněných sněhem.

Stupnicový graf jasně ukazuje, že zbytečnými starostmi se zabývám asi tak bilionkrát více než pojídáním šlehačkových kremrolí se sněhem.

Výsledkem je křivka chaosu a beznaděje. Ta strmě stoupá až do bodu nacházející se mimo graf. Tento bod se jmenuje Počátek šílenství. Pokud křivka chaosu a beznaděje doputuje až sem, většinou mně praskne hlava, vytečou nervy, nebo mi začne cukat oko. V tu chvíli křivka začne zdánlivě klesat. Klamně tak budí dojem nastávajícího klidu. V tu chvíli se odvážím bláhově konstatovat: „Tak to mám za sebou, je čas na odpočinek, vysadím ten čaj SPÁNEK A NERVY a dám si kafe“ a vůbec vedu podobné neuvážené řeči.  Jako by mě křivka chaosu zaslechla, začne zase stoupat pod vlivem nové záplavy zbytečných starostí.  A tak se mi ty sinusoidy míhají za očima již několik let. Vždycky se najde nějaká ta zbytečná starost, která mě naprosto rozseká (Kam zmizela ryba, co žila v našem akvárku? Manžel byl na večírku a teď nemůže trefit domů. Co si vezmu dnes na sebe?  Děti odmítají chodit do školy. Proč mám tohle uklízet?)

Dnešní den měla sinusoida intenzity chaosu sestupnou tendenci. Já tedy měla vzestupnou tendenci slavit klid. Proto mi přišlo vhod, když jsem se u semaforů před budovou mého zaměstnání náhodou setkala se svými kolegyněmi. Zcela spontánně se mě zeptaly, jestli s nimi nezajdu na pivo nebo sklenku prosecca. Jako zaměstnankyně školství jsem celý den strávila odpovídáním na nejrůznější druhy otázek. S velkým nadšením jsem musela uznat, že tohle byla ta nejlepší z nich.

 Zaplnily jsme velký stůl v nejbližší restauraci a učinily objednávky.

Sinusoida chaosu stále na prudkém sestupu. „To je super večírek, konečně nemusím nic řešit,“ říkám si.

Když mi donesli druhé pivo naznala jsem, že bych měla odepsat manželovi na jeho dotaz kdy přijdu domů. Našla jsem mobil a na něm asi 13 zpráv v jedné whatsappové skupině. Určitě zase nějaká přání k narozeninám, pomyslela jsem si, když jsem je rozklikla. Ale ouha a jejda, všichni přejí mému muži? Ouha a jejda ještě víc, on dnes nejspíš slaví, tedy měl by slavit ouha a jejda nejvíc, NAROZENINY. Sedím tu zcela konsternovaně nad rozpitým pivem, uprostřed hordy chichotajících se žen, 15,3 km vzdálena od mého, dnes narozeného, muže a…

…a sinusoida chaosu začíná nebezpečně stoupat.

 Přichází první fáze výčitek. Proč nejsem doma a nevytvářím slavnostní atmosféru s drobným občerstvením? Doufám, že děti alespoň nakreslily přáníčka. Ve skříni na chodbě je možná šampus. Ale co dárek? Dárek! Holky, já nemám dárek!

Křivka v grafu Tuctovky se blíží k bodu Počátek šílenství.

 V tu chvíli se zvedne něco jako tsunami. Vlna tlumených barev a rozmanitých materiálů mě smete ze židle. Všechny ženy u našeho stolu i u stolů okolních totiž zvednou své kabelky, kabely, batůžky, taštičky a neceséry a začnou v nich hrabat. Šustí to, cinká, sviští, žuchá, cvaká a na stůl začnou padat různé předměty. Zejména takové, které by měly být vhodné jako dárek pro mého muže k jeho dnešním narozeninám. Pro příklad uvádím konkrétní položky: čaj na močové cesty, vlhčené ubrousky s heřmánkovým aroma, gumové rukavice, obrázek panny Marie, hroznový cukr, načatá oříšková čokoláda, nenačatá hořká čokoláda, kondom s vůní, antikoncepční pilulky bez vůně, skleněný andělíček, slánka s pepřenkou…aha, ty ne, ty jsou součástí vybavení restaurace…pamlsky pro psy, náramek s nápisem BFF atd. atd. atd. Všechny ty věci mi ženy nezištně darují
a nic nepomáhá mé ujišťování o tom, že to nemusí být, že sliju zbytek piva do petky
a stavím se někde pro nanukový dort. Nechtějí o tom ani slyšet a nechtějí to ani vrátit. Tak alespoň ty pilulky jsem udala zpět, ale vše ostatní jsem shrnula ze stolu do své tašky. Pak jsem zaplatila a s díky utíkala domů vytvářet slavnostní atmosféru. Všechno nakonec dobře dopadlo. Děti obalily ty věci z dámských kabelek ve třpytkách a manžel byl letošními dárky opravdu překvapen.

Jsem ráda, že mi tentokrát nemusela prasknout hlava, vytéct nervy, nebo začít cukat oko. Jsem ráda, že mám tak pozorné kolegyně.

Jen mám trochu obavy, jak to bude za půl roku s mými narozeninami. Co asi přinese manžel z hospody za DPZ – dárky poslední záchrany a jestlipak je obalí ve třpytkách?

 

Jako bonus vám sem hodím pár ponaučení z tohoto příběhu:

Zvyš množství strávených kremrolí.

Žena ženu pochopí.

Dámská kabelka je bezedná studnice dárků pro muže.

Snaž se oslavit každé klesání sinusoidy, ale i každé narozeniny tvého muže.

Dokonalá manželka je fikce, stejně jako dokonalý manžel.

Kašlete na domácí krb a zajděte si do hospody na pivo S P O L U.