Třídní schůzky

 

Potřebuješ přežít třídní schůzky? Požádej o welcome drink

Jakmile jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si, že dnes odpoledne v 17.00 začínají třídní schůzky mých dětí. Proto jsem pak v pyžamu dlouho stála před skříní a přemýšlela jaký kostým zvolím pro tuto taškařici. Vybavila se mi slova ze Seifertovy básně o víle, kterou se nedávno učil můj syn nazpaměť: „A byla hezká? Jistě byla, hezká je každá, když je víla….“ No musela jsem uznat, že víla by na třídních schůzkách asi nezabrala. Ani sebevědomá blogerka nepřipadala v úvahu. Možná chudinkastrhaná, nebo takyučitelka? Nakonec to vyhrál outfit truchlící vdovy, která je na všechno sama a špatný přístup ke školní docházce podědily její děti po zesnulém otci.

Během dne se mi na blížící se hrůznou událost občas podařilo i zapomenout, ale pak se to s mrazením v zátylku zase vrátilo. Když jsem šla z práce, cítila jsem, že nutně potřebuji něco super sladkého, abych se lépe naladila na tu super akci. Instinkt mě spolehlivě vedl k nejbližší cukrárně. Ta se v tu chvíli nacházela v areálu nemocnice Krč. Chytla jsem stopu jako policejní pes a s čenichem u země najisto směřovala k vytyčenému cíli. Koňaková špička byla zapíchnutá v Google mapách mého mozku namísto červeného špendlíku.

Zasněně jsem si vzpomněla na vílu co…“ sbírá z trávy třpytivé rosné krůpěje a ráno si je ohřeje …a to jí stačí? Stačí asi, je živa jenom z vůně, z krásy“

 Jauuu, najednou se mi zatmělo před očima a hlavou proletěla prudká bolest. Poslední, co jsem viděla, byly rozmazané červené a bílé pruhy. Spadla na mě těžká kovová závora v bráně pro vozy záchranné služby, kterou jsem právě procházela. Praštila mě do čela, strhla mi horní ret a uštípla kus předního zubu. Vyhrkly mi slzy. Mnula jsem si bouli na čele a tím si vymazala Google mapu z hlavy. Nezbývalo než vstát z prachu cesty, vyplivnout kus zubu a jít na druhou stranu na autobus.

„…a na svůj usměvavý ret dá lupen růže, který slét.“ Radí básník na má nateklá ústa.

Tak jsem získala novou image, která proměnila můj kostým vdovy na oběť domácího násilí, matku alkoholičku nebo trestankyni uprchlou z pracovního tábora. Samé alternativy perfektně se hodící na třídní schůzky. Takto vylepšená jsem tedy nakráčela do ZŠ. Nepřekvapilo mě, že ani tentokrát nepodávali na vrátnici žádný welcome drink (a to jsem to minule napsala do knihy přání a stížností). Nepřekvapil mě ani můj pocit nepatřičnosti umocněný aktuálním zohyzděním. Poslušně jsem obcházela jednotlivé učitele a dělala, že jsem úplně normální. Přesto se potvrdilo, že můj smysl pro humor vyznívá v této budově jako sarkasmus, mé dobře míněné názory jako by vyřkl mimozemšťan a má snaha

o odlehčení situace lehkou ironií zanechává na tvářích pedagožek zděšené výrazy. Snažila jsem se tedy především držet… především mlčet.

Všechno nakonec dobře dopadlo, objevila jsem zde dokonce i jednu spřízněnou duši. Byla to zasloužilá paní učitelka na český jazyk a literaturu…. „A viděl jsi ji? Jenom v šeru, větřík hrál jak na citeru…“ Setkala jsem se s ní poprvé. Působila majestátně. Její mohutné postavě dodávaly na nepřehlédnutelnosti přiléhavé, třpytivě černé šaty. Do očí rámovaných tmavými obroučkami brýlí kočičího tvaru jsem jí nedohlédla, tak jsem po celý náš rozhovor oslovovala extravagantní náhrdelník z perel a leštěné nerezy spočívající na její hrudi. V něm se zračil odraz mé rezignované a stále zřetelněji deformované tváře. Povídaly jsme si o poezii, hlavně o zmiňovaném Seifertovi. Oběma nám planuly oči něhou
a nadšením. Otřes mozku způsobil, že jsem si vzpomněla na dost jeho veršů, a tak došlo
i na citace nejoblíbenějších pasáží jeho básní. Můj syn, který dostal dvě minus z jejich nedávné recitace, byl zapomenut. Obě jako bychom byly v tu chvíli básníkovy víly.

 „…a druhého dne jsem tam zdvih pár kvítečků už povadlých….“, řekne si zítra  slovy básníka školník, který půjde do té třídy ráno spravit kličku u okna a najde na zemi na stupínku nějaký bordel.

                                                                       Z toho vyplývá několik rad:                                         

Čtětě poezii

Nemluvte s učitelkami o vlastních dětech

Učitelky jsou také lidé. Zajímejte se o jejich děti, koníčky
a způsob trávení volného času. Určitě je to potěší.

Nepodceňujte bezpečnost a na cestu do cukrárny si oblékněte helmu.

Pokud jdete na třídní schůzky, přivítejte se alkoholem z vlastních  zásob.                                                            

 

(Citace z básně Jaroslava Seiferta: Rozhovor)

A tady v odkazu si můžete prohlédnout fejeton v hávu Světa ženy:

Zpověď Tuctovky: Potřebuješ přežít třídní schůzky? Požádej o welcome drink