PROTIVNÁ

 

Ráno jsem vstala a užuž jsem měla pocit, že budu mít tu správnou náladu, která se ode mě očekává. Byl víkend, za okny se rýsoval den bez oblačnosti a z kuchyně voněla snídaně, co připravil manžel. Usedla jsem ke stolu a zjistila, že snídaně voní až příliš, venku převládla oblačnost, a navíc po mě manžel chce, abych mu napsala seznam, co je potřeba na Vánoce. Prý aby to stihl včas obstarat. Jak, seznam? Jak, cojepotřebanavánoce? To bych se musela zamyslet, to bych potřebovala mít tu správnou náladu, pro takový seznam. Jako bych neměla svých seznamů dost! Teď ještě tohle…

To ale nebylo naší konverzaci konec. Pak se mě ještě totiž zeptal, co mi má koupit pod stromeček. To mě teda ranil, tímhle. Tak my spolu žijeme šestnáct let, dennodenně mě může navnímávat a on se mě zeptá!? On se mě zeptá, co chci, co potřebuju, co mi má koupit?! Copak to není jasný, přece?

Tím naše konverzace sice skončila, ale stejně mě ještě dorazil, protože si začal krájet jablko a jíst ho. Tak na to teda nemám nervy. Významně jsem odešla z místnosti.

V chodbě hučela už hodinu, nebo jak, sušička. Proč proboha tak hučí? Proč už to nemá usušený? Co jí na tom tak dlouho trvá, hergot? A co to tady je za kapky na tý zemi? Vždyť jsem včera, dnes a zítra vytírala! Dveře pokojíčku raději neotvírám, aby mě netrefil šlak, raději na ně řvu přes zavřené, aby to slyšel celý panelák. Sousedi už znají moji každodenní věštbu: „Jestli přijde Ježíšek a uvidí tady ten váš bordel, tak se mu udělá zle od žaludku, ale vytírat, vytírat to tady po něm budete vy, protože to bude vaše vina!!!“

Asi mě mrskne, cítím to.

Musím se uklidnit, kašlu tady na to. Třeba mi udělá dobře dokupování dárků. Vybíhám do ruchu velkoměsta. Nic moc se nemění, v hlavě mi jedou následující dotazy stále dokola:

Co tady všichni ti lidi dělají?

To nejsou schopni nakupovat přes internet??

Proč jsou obsazený jen dvě pokladny, když ta fronta nemá konec?

Co na tom je tak drahý?

Jak je možný, že mají jen jednu velikost?

Co tady všichni ti lidi………

Ke konci celé neúspěšné záchranné akce mých nervů si jen přeji ať mi už nikdy žádná prodavačka nepřeje klidné Vánoce, vlastně, ať na mě vůbec nikdo nemluví, ať se mě nikdo nedotýká a ať po mě nikdo nic nechce, protože žádné peníze na opuštěné děti, psy a lahve nikomu dávat nebudu.

Ale úplně nejvíc, co nesnáším na velkoměstě jsou ti lidé, co stojí v autobuse u dveří
a neposunují se dále do vozu, přestože do nich strkám vší silou. Jsou hluší a slepí. Poznávám mezi nimi našeho souseda. Poznává mě taky. Schovává mobil a vytahuje si sluchátka z uší. Má sice auto přes svátky v servisu, přesto mu manželka vytvořila seznam a poslala ho pro to, co je potřeba na Vánoce. Měl ho stále u sebe a docela ochotně mě nechal, ať si ho vyfotím. Pak jsem tenhle sousedův seznam cojepotřebanavánoce poslala manželovy přes whatsapp.

Když jsem přišla domů, děti měly nazdobené perníčky a slepené všechno cukroví. Stejně mě, nekonečně iritovaly, protože místo nějaké vánoční pohádky se dívaly na Rychle a zběsile 5. Manžel zmizel se seznamem našeho souseda.

Víte, ale kdo mě lezl na nervy úplně nejvíc? Víte, kdo mě nejvíc štval celý den? Kdo, mě iritoval a vytáčel k nepříčetnosti???

Byla jsem to já. Já sama jsem se nemohla celý den ani vystát. Jsem totiž úplně neschopná, nic nestíhám, futr jen někoho sekýruju, nařizuju, co má kdo dělat, a přitom jsem jim všem koupila úplně debilní dárky, zároveň jsem nedůsledná ve výchově stejně jako v třídění odpadu, srazil se mi krém, nedokážu nastolit světový mír, v osmé třídě jsem měla trojku z matiky v pololetí, nemohu najít vykrajovátka, nedokážu ani napsat ten podělanej seznam a jsem děsně, děsně protivná.

Promiňte mi to, omlouvám se, polepším se. Až se vyspím, určitě už se pobudím s tou správnou náladou, která se ode mě očekává. Nebo alespoň nebudu protivná.