DÉMON

 

Seděla na posteli před skříní, jako by se z ní dalo věštit. Venku se třepotaly sněhové vločky a snažily se alespoň na chvíli nahlédnout k ní do ložnice. Co mohli zahlédnout během své cesty k zemi? Stín vadnoucí ženy s evidentním nedostatkem serotoninu v těle, která dnes nejde do práce, tak se rozhodla vyházet všechno motivační oblečení ze své skříně. Vločky jsou tak zvídavé, krásné, křehké a svěží, že pro ně musí být pohled na tu nekrásnou, nekřehkou a nesvěží bytost dost deprimující. Raději zatáhne žaluzie, ať sněhové chmýří samou lítostí nezkapalní.

Z úvah o sněhu, dešti a motivaci ji vytrhla ohlušující rána. Někdo se dobývá k ní do bytu? Zní to jako by vylomil dveře, odhodil je a ony padaly po schodech do spodního patra. Ztuhne jí krev v žilách. Pak se ozývají další rány, jako by ten někdo házel o zeď uřezanými hlavami svých obětí. Ona stále sedí zděšená na okraji postele, pak ale ucítí nutkání vědět, vědět co se to odehrává za hrůzy tak blízko ní. Doufá, že ty zvuky mají nějaké smysluplné vysvětlení, které ji uklidní. Odváží se podívat škvírou mezi dveřmi co se v chodbě děje. To, co vidí ji ale vůbec neuklidní, právě naopak. Anuluje všechny zvuky, co by mohly vést k jejímu prozrazení. Zatají dech. Potlačí výkřik. Zatne drkotající zuby.

Vidí, jak se v předsíni od země ke stropu rýsuje silueta obrovského tvora. Přestože venku sněží, má holé horní končetiny, zato tam, co lze tušit hlavu, je hustě porostlý nechutně ulepenou srstí. Má neskutečně velké nohy a z nich si právě sundává dvě lodě, co nosí místo bot. Nedávno četla jednu detektivku, byl tam vrah, který se vkrádal lidem do domů a aby se v nich mohl pohybovat neslyšně, vždycky se v předsíni zul. To je určitě on! Vyděsí ji to tak, že odskočí od dveří. Tajemný tvor vydá až nelidsky skřehotavý zvuk a byť zutý, vůbec se nepohybuje neslyšně. Dupe jako vibrační pěch. Ona zcela odevzdaně, avšak s vytřeštěnýma očima, čeká, až ji přijde odrovnat, protože ji určitě zahlédl. Nic takového se však neděje. Démon všech démonů zmizel na záchodě. Naskýtá se jí jedinečná příležitost k útěku. Může opustit byt a najít pomoc u sousedů, zavolat lovce démonů nebo policii. Nene, nic z toho by nemělo význam, nikdo na světě není schopen ji zachránit. Nejraději by utekla někam hodně daleko, kde by ji nedohnal a kde by ji nedohnaly ani zprávy o jeho řádění. Teď nebo nikdy!

 Ona však nic z toho, co by připomínalo útěk, nedělá.  Jako by to ani nebyla ona, jako by byla někdo cizí – dívá se na sebe, jak vstává, otevírá dveře ložnice a jde směrem do kuchyně. Tam rezignovaně zapíná sporák. Uvaří těstoviny, ohřeje maso s omáčkou. Věří snad, že když se tvor nasytí, neublíží jí? Teď, při slévání vody z těstovin si musí přiznat, že vlastně není zase tak překvapená démonovou přítomností. Přichází sem za ní totiž denně a ona denně pociťuje ten paralyzující strach namíchaný s nekonečnou láskou ve smrtící koktejl mateřství.

Tvor vstupuje do kuchyně, ona si bere brýle, aby viděla detaily jeho tváře tam vysoko u stropu. On na ni shlíží prozatím blahosklonně ze své výšky. Má velký ohryzek, rovnátka, nenápadné chmýří nad horním rtem, o kterém ví jen on a ona. Nikdo jiný ho totiž nedokáže vnímat, protože nikdo jiný si tak dlouze neprohlíží jeho tvář a ona si ji prohlíží tak dlouze, jak to dokáže jen on v koupelně před zrcadlem. Husté vlasy pečlivě slepené gelem, pudrem a lakem do divného rozcuchu. Ten ho spojuje s ostatními teenagery do jednoho chumlu flancků, drzounů, lemplů a vychcánků. Přichází za ní denně, denně tříská dveřmi, hází tašku i boty na hromadu v předsíni, denně ji zdraví mutujícím hlasem a pak ji pomalu odrovnává až je nakonec úplně „vodrovnaná“. Ano, ten tvor, který je den ode dne divnější a divnější je její pubertální syn. Vzešel z jejího těla a teď se tolik odcizuje jejímu náručí. Nejvzdálenější blízkost si striktně udržuje prudkým trháním hlavy při sebemenším náznaku toho, že by ho mohla třeba jen pohladit, o pusince nebo objetí nemůže být ani řeč. Přátelský rozhovor s ní už dávno vyměnil za čas strávený na záchodě se svými utajenými mobily

A není se co divit, jejich rozpravy ji bolí jako špendlíky vražené pod nehty:

Ona: Jak bylo?

On: V pohodě.

Ona: Psali jste tu písemku?

On: Jakou?

Jauvajs

Ona: No, jak jsi ji měl psát.

On: Možná

Jau

Ona: Na stole máš oběd.

On: Já už jed.

Jaujííí

Ona: Co jsi jedl, vždyť jsi mě donutil odhlásit ti obědy.

On: Nudle od Ťamana.

Au

Ona: Ty máš ještě nějaké peníze?

On: Mě Marek založil.

Jaau

Ona: To mu musíš vrátit.

On: Já mu pořád něco kupuju.

Au

Ona: Co máš dělat do školy?

On: Nic

jauky

Ona: Tak minimálně se uč slovíčka, to se hodí vždycky.

On: Možná

Au

Ona: Musíš se učit každý den alespoň něco.

On: Neříkej mi, co mám dělat!

Auuu

Ona: No a jak se chceš dostat na nějakou dobrou střední, když se nechceš učit?

On: Mami, ty to nechápeš, já všechno umím.

Tím považuje rozhovor za ukončený, což dává jasně najevo tím, že si zapne PC, aby mohl sledovat sérii instruktážních videí na youtube, protože ty považuje za relevantnější než celé své současné i budoucí studium.

Ona teda sežere tu ohřátou rajskou a tím se vodrovná úplně.

Po nocích nespí a přemýšlí o tom, kam se poděl ten roztomile svéhlavý chlapeček, kterému vystřihovala loutky z papíru a on s nimi hrál stínové divadlo v odrazu světla na chodbě. Připadal jí geniální. Byl tak slaďoučký a vtipný. Usínal tak, že mu dala svoje vlasy a on si je namotával na své baculaté prstíčky. Když jí dojdou vzpomínky, celá rozlámaná si nad ránem klade otázky typu: „Co z tohohle vznikne? Co z něho bude? Jak skončí?“ Dokud nenalezne odpověď, už nikdy neusne klidným spánkem.

Rady pro ni:

Pokud chceš usnout, vyhni se metafyzickým otázkám a pusť si seriál.

Pokud se chceš něco dozvědět o svém synovi, zeptej se jeho sestry.

Tvá larva se zakuklila. Prochází buněčnou proměnou. Staré buňky jsou stráveny, aby je nahradily nové a vykuklil se dospělec…

Pokud máš doma démona, nevymýtej ho, jednou z něho bude motýl.