Život TUCTOVKY

   Dnes jsem zažila něco tak nečekaného, že se mi nečekaně vybavil můj velký oblíbenec Jack Kerouac. Ten tenkrát napsal svůj nejslavnější román Na cestě, což je v podstatě jedna mega dlouhá, zpětně nekorigovaná věta. Tento styl nazval "spontánní próza" a tento styl mu zaručil světový věhlas.    Já jsem dnes vyvinula velké sportovní úsilí, nemohu popadnout dech a na základě toho jsem vyvinula podobný styl jako Jack, který jsem nazvala "podvodnní próza". Text je složen z několika dlouhých, zpětně nekorigovaných vět, které je nutné číst při dlouhém výdechu. Mezi větami je nutný intenzivní nádech. Cítíte, jako byste se nadechovali nad hladinou a vydechovali pod vodou. Světový věhlas  nečekám.   PLAVBA Nádech Včera jsem se rozhodla, že už musím přestat zakládat na sádlo, že sádla už mám dost, že se prostě musím hnout, protože svojí siluetou začínám připomínat paní Kadrnožkovou z Macha a Šebestové, a jak jsem si to včera uvědomila, tak js...

  Potřebuješ přežít třídní schůzky? Požádej o welcome drink Jakmile jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si, že dnes odpoledne v 17.00 začínají třídní schůzky mých dětí. Proto jsem pak v pyžamu dlouho stála před skříní a přemýšlela jaký kostým zvolím pro tuto taškařici. Vybavila se mi slova ze Seifertovy básně o víle, kterou se nedávno učil můj syn nazpaměť: „A byla hezká? Jistě byla, hezká je každá, když je víla….“ No musela jsem uznat, že víla by na třídních schůzkách asi nezabrala. Ani sebevědomá blogerka nepřipadala v úvahu. Možná chudinkastrhaná, nebo takyučitelka? Nakonec to vyhrál outfit truchlící vdovy, která je na všechno sama a špatný přístup ke školní docházce podědily její děti po zesnulém otci. Během dne se mi na blížící se hrůznou událost občas podařilo i zapomenout, ale pak se to s mrazením v zátylku zase vrátilo. Když jsem šla z práce, cítila jsem, že nutně potřebuji něco super sladkého, abych se lépe naladila na tu super akci. Instink...

MUŽI Dost přímočarý nadpis, co? Cítím, že ještě než se rozepíšu, měla bych pod něj uvést pár UPOZORNĚNÍ. Musím vás tedy upozornit, že tento článek absolutně nebude genderově vyvážený. Místy bude až absolutně genderově nevyvážený. Také bude trochu zavádějící a generalizující. Takže fakt nevím, jestli ho mám vůbec začít psát, abyste ho pak vy museli číst. Rozhodnutí ohledně čtení přitom nechám na vás, protože mě to nedá a pokračuji dál v produkci písmenek. Hlavním tématem budou jak vidno muži. Asi čekáte smršť stížností, že? Nenechte se mýlit, mám v plánu jenom pár konstatování. Protože věřte, nevěřte společnosti mužů se nevyhýbám a musím uznat, že hned po pískomilovi jsou muži mým nejoblíbenějším živočichem (preferuji introverty s výraznými rysy). Při tom je od první příčky na žebříčku mých oblíbených živočichů dělí tak málo. Jsou až na té druhé jenom z toho důvodu, že cizího muže bych si nikdy nepohladila, ani se s ním na potkání nemazlila, kdežto cizího p...

  Ještě než vám začnu něco vykládat, odcituji tu definici UFO: „UFO ( z anglického Unidentified Flying Object = neidentifikovaný létající objekt) je jev, kdy pozorovatel hlásí situaci, ve které pozoroval na obloze předmět, jehož podstatu není schopen racionálně vysvětlit.“ Toliko internet. Většinou, když otevřu dveře našeho bytu, začnu hodně nahlas hlásit... Co hlásím? Hlásím na celý barák různé nevysvětlitelné jevy a zaznamenávám neidentifikovatelné objekty, jejichž podstatu si absolutně nedokážu vysvětlit. Připadám si jako hlavní hrdinka nějakého béčkového sci-fi filmu. A jako taková si kladu otázky:     Proč všude nacházím malé celofánky s nápisem Lindet?           Proč je v chodbě na zemi omluvný list a vedle něho guma? Má nějaký hlubší význam, že tomuto výjevu asistuje jen jedna zimní kozačka, stojící při tom na okraji bahnité kaluže?        Co mi chtěl vesmír naznačit tím, že v poličce na koření nacházím ...

    Byl sychravý den, přesto jsem seděla zcela sama na zahrádce jedné hospody s vidinou toho, že si dám něco na zahřátí. Za chvíli měla dorazit kamarádka. Ze dveří hospody vylezl číšník, podíval se mým směrem a houkl na někoho uvnitř: „Dobrý, tady nikdo není!“ pak zmizel za ozvěnou svého hlasu. Vytáhla jsem zrcátko a zkontrolovala, jestli ze mě po perném dni nezbylo jen astrální tělo. Zírala na mě unavená pani, co si má vyrazit s kamarádkou, vůbec se na to necítí, doma stála 45 minut před skříní a stejně si vzala černé tričko a rifle. Naštěstí se včas přihnala ona kamarádka, byla krásná, navíc měla na sobě něco třpytivého, tak na mě hned vyhrkla: „Kam vyrazíme?“ Schovala jsem zrcátko do kabelky a můj pohled naznačoval: co kdybychom si daly grog a pořádně si popovídaly? Pak jsem špitla: „Do Vagonu?“ Ona naoko souhlasila, ale pak dodala: „Nemáme na víc??“ Já jsem rozhodně na víc neměla, ale nechtěla jsem zkalit její nadšení, byla tak naladěná na velkou párty a hlavně ...

      Dcera na mě dnes dlouze upírala svůj kritický zrak, a pak se mě už po několikáté v tomto týdnu zeptala: “Mami, proč se tak divně díváš?“ Nejdřív jsem nechápala, co proti mně zase má, ale pak, když jsem viděla, že svoji otázku myslí vážně, a ne jako provokaci, jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si, že asi vážně vypadám divně, protože mě načapala zrovna v té chvíli. V té chvíli, kdy cítím, že stojím na prahu šílenství. Na prahu stavu, kdy už mi to hlava nebere a můj mozek se v pudu sebezáchovy vypíná. Normálně je to tak, že když se vám vypne mozek, omdlíte. Proč já zůstávám v bdělém stavu? Hledala jsem odpověď všude a narazila při tom na úžasnou informaci. Představte si, že čeští vědci vyvinuli přístroj, pomocí kterého bude možné vniknout do lidského mozku. Ten přístroj, který to umožní se jmenuje holografický endoskop. Pokud by se hlavní vymýšleč tohoto zařízení pan Čižmar rozhodl tímto novátorským způsobem pozorovat komunikaci neuronů...