Příspěvky

MOZEK

Obrázek
      Dcera na mě dnes dlouze upírala svůj kritický zrak, a pak se mě už po několikáté v tomto týdnu zeptala: “Mami, proč se tak divně díváš?“ Nejdřív jsem nechápala, co proti mně zase má, ale pak, když jsem viděla, že svoji otázku myslí vážně, a ne jako provokaci, jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si, že asi vážně vypadám divně, protože mě načapala zrovna v té chvíli. V té chvíli, kdy cítím, že stojím na prahu šílenství. Na prahu stavu, kdy už mi to hlava nebere a můj mozek se v pudu sebezáchovy vypíná. Normálně je to tak, že když se vám vypne mozek, omdlíte. Proč já zůstávám v bdělém stavu? Hledala jsem odpověď všude a narazila při tom na úžasnou informaci. Představte si, že čeští vědci vyvinuli přístroj, pomocí kterého bude možné vniknout do lidského mozku. Ten přístroj, který to umožní se jmenuje holografický endoskop. Pokud by se hlavní vymýšleč tohoto zařízení pan Čižmar rozhodl tímto novátorským způsobem pozorovat komunikaci neuronů v mém mozku, co by asi viděl? Nejhorší

Akvárko

Obrázek
  AKVÁRKO Tragédie v pěti obrazech   Autor: Máří Nevěř       Postavy: Beta Šnek Chosé 1.malý šnek 2.malý šnek 1.Neonka 2. Neonka 3. Neonka 4. Neonka 5. zázračná neonka Vypravěč Matka Manžel Syn Dcera Hlas osudu         Scéna: Všechny obrazy se odehrávají v neuspořádaném dětském pokoji. Jeho středobodem je uhrančivě nasvícené akvárium. Těsně u akvária je kancelářská židle, na níž spočívá převážně matka.     Obraz 1. Úvodní scéna   VYPRAVĚČ: Při úklidu sklepa je nalezeno desetilitrové akvárium. Původně v něm byly masožravé rostliny, teď v něm budou vodní živočichové. Doprostřed pokoje je přineseno akvárium a je osvíceno tak, aby se stalo středobodem scény a bylo dostatečně uhrančivé. Je zapnut teploměr a filtr co temně hučí. VYPRAVĚČ : Děti s manželem přiváží domů s velkou slávou rybu druhu Beta – ta je pro dceru a obřího šneka, kterého syn už v autě pojmenuje Chosé. Dále je tu pět neonek, přestože chtěli dvě.  DCER

Pokud potřebujete vypnout, zkuste výzvu Tuctovky

Obrázek
Někdy si říkám, jak by to bylo krásné celý den zůstat v pyžamu a nevystrčit z postele ani nohu a zpod peřiny ani nos. Převalovat se slastně z boku na bok a spát, nebo jen tak zírat do stropu, nebo mít hlavu na polštáři a dívat se z okna ložnice na mraky. Kdyby k tomu ještě ťukaly dešťové kapky o okenní parapet a hrála nějaká dobrá hudba, byl by to báječně strávený den.  Vypnout mozek i tělo, to by se mi chtělo. Takové plány mám obvykle v šeru rána, hned po zazvonění budíku.  Nechce se mi hýbat,  nechce se mi ani zívat nechce se mi mozek zapojit natož se z pyžama přestrojit Nechce se mi skříň vůbec otvírat Ani do zrcadla se nechci podívat Nechci puch včerejších svačin čichat Nechce se mi káva lžičkou míchat Nechci vidět svítání Nechci slyšet jakékoliv zvonění Nechci děti budit Nechci je věčně prudit Nechci poslouchat jejich „dnes nikam nejdu, a to myslím vážně!“  "Čeká nás překrásný den, tak vstávinky", prosím je snažně. Jak přesvědčit někoho o tom o čem sami nejste přesvě

Zkuste zbytečné starosti zajíst kremrolí

Obrázek
       Jsou období v mém životě, kdy je vše v relativním klidu. Bohužel už se ani nepamatuji, kdy tomu tak naposledy bylo. Převládají totiž období, kdy je naopak vše v naprostém chaosu, neladu a zmatku až tak, že se to nedá zvládnout. Střídání těchto období se děje v určité křivce. Tuto křivku si zaznamenávám v tzv. grafu Tuctovky. Co lze z grafu vyčíst: Hodnota x je množství času stráveného řešením zbytečných starostí Hodnota y je množství strávených šlehačkových kremrolí plněných sněhem. Stupnicový graf jasně ukazuje, že zbytečnými starostmi se zabývám asi tak bilionkrát více než pojídáním šlehačkových kremrolí se sněhem. Výsledkem je křivka chaosu a beznaděje. Ta strmě stoupá až do bodu nacházející se mimo graf. Tento bod se jmenuje Počátek šílenství. Pokud křivka chaosu a beznaděje doputuje až sem, většinou mně praskne hlava, vytečou nervy, nebo mi začne cukat oko. V tu chvíli křivka začne zdánlivě klesat. Klamně tak budí dojem nastávajícího klidu. V tu chvíli

Tuctovka jako Žena ve Světě

Obrázek
Poštěstilo se mi, že mých 7 tuctových článků vyšlo v internetovém časopise Svět ženy. Kooperace se ženami v tomto lifestylovém časopise byla opravdu zvláštní. Ale asi to takhle chodí, když jste v podstatě autor neznámý. Spolupráce trvala asi půl roku a dala by se charakterizovat jako napínavá. Přestože jsem dostala určitý příslib s hromadou nadšení a těšení, s termíny publikování, s ujištěním o tom jak super mé prvotiny jsou, přesto jsem si nikdy nemohla být jistá tím, jestli opravdu vyjdu. Často jsem nevyšla, protože bylo v redakci málo lidí, protože se mi už zase změnila editorka, nebo protože.... se mi raději nikdo neozval. Rozhodně si nechci na nic stěžovat, protože nakonec to vždycky dříve či později vyšlo :-))))  Byl to pro mě svátek, že tenhle ženský plátek každý pátek vykopl můj článek. Byla to hnací síla, která mě nutila psát a tvořit koláže v podstatě neustále. Psala jsem nové fejetony a vyšperkovávala ty staré. Nejvíce času jsem však věnovala kolážím. Obraz, který se naskýta

Prázdniny křečka

Obrázek
  Nedávno se mi dostala do rukou básnická skladba Pustá země od nestora angloamerické literatury  20. století T. S. Eliota. Jeho jméno jsem znala, protože k němu vzhlížel můj oblíbenec Jack Kerouack, ke kterému jsem zase v postpubertě vzhlížela já. No nic, prostě jsem si tu básnickou skladbu přečetla (asi za 30 minut) a velmi mě uchvátila, přestože jsem vlastně vůbec netušila o čem ten týpek točí.  Z přebalu knihy jsem se dozvěděla, že Pustá země je nejvlivnější básnickou skladbou 20. století, a pak něco o Homérovi, historickém vědomí a simultánním řádu. Prostě hustá mlha. No nic, tak jsem zkusila Wikipedii. Utkvělo mi toto: -  T. S. Eliot je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. - Dílo je složitou výpovědí o době mezi válkami. - Autor se snaží vyjádřit bezmocnost člověka proti smrti. - Hlavním hrdinou je nepojmenovaný Kdožčlověk (Everyman). - Rýmy se mísí s volným veršem - První tři části tvoří světský prostor básně. - Část nazvaná Šachová partie je částečně tvoře

Nemožná

Obrázek
  V intenzivní interakci s mojí mou dcerou, se kterou jsem doma již čtyři dny, protože máme společný zánět průdušek, jsem si uvědomila nejen jak moc jsem nemocná, ale hlavně jak moc jsem nemožná. Aktuálně jsem nemožná, protože neumím háčkovat a všechny matky jejích kamarádek háčkování bravurně ovládají a učí to své dcery. Dále jsem nemožná, protože když se ohnu, tak hekám, když jím, tak mlaskám, když piju, tak polykám, a když dýchám, tak se ve vymrzlém autě mlží okna. Jo a nemožná jsem, i když se na ni dívám, vlastně k mojí nemožnosti stačí,   když třeba jenom pohlédnu jejím směrem. Taky jsem nemožná, protože mám vysoké čelo a ona to má po mě. Jsem nemožná, protože se jí to nepodařilo správně vystřihnout nebo protože jí zaschnul sliz. Jsem nemožná, neboť si myslím, že nejsem služka. Jsem hodně nemožná, když jsem jí zabavila mobil a schovala nadílku od Mikuláše a myslím si, že tím něčeho docílím. Jsem nemožná, když jí něco vyčítám, ale ještě víc se znemožním, když ji chválím…..a vůb